Porodíš dítě, napíšeš Obětinu

Tomáš Weiss

Takhle nějak přístoupila k mateřské dovolené Sharon Boltonová. Jen si to představte: porodíte dítě, setkáte se na vlastní kůži se zázrakem života - ale po večerech se ve fantazii touláte britskými rašeliništi, kde nacházíte hrůzostrašně zamordované venkovanky. Ještě chvíli píšete - ale už je čas na kojení! Ale pozor - Sharon J. Bolton loni na podzim dostala prestižní literární cenu, a v Británii patří do stejného ranku jako třeba Peter May.

ukázka:

Stála jsem po kotníky v blátě a rychle jsem zapadala hlouběji. Déšť mi stékal po vlasech a kapal do očí. Pohlédla jsem na nebe a viděla, že šedé mraky ještě potemněly. V téhle roční době tady slunce nezapadá před desátou večer, ale pochybovala jsem, že se dnes ještě ukáže. Znovu jsem se zadívala pod nohy. Jestli je to pes, musel být pěkně velký.

Snažila jsem se vyvarovat myšlenek na egyptské mumie, ale to, co jsem zatím vyhrabala, nepochybně připomínalo lidské tělo, které kdosi velmi pečlivě zabalil. Dával by si někdo takovou práci s balením, kdyby šlo o starou veteš? S milovaným psem možná, až na to, že tohle tvar psa vůbec nepřipomínalo. Zkusila jsem vsunout prsty mezi pruhy obvazu. Byly pevně utažené a pochopila jsem, že bez nože se neobejdu. To znamenalo, že se musím vydat do domu.

Vylézt z díry se ukázalo mnohem obtížnější než skočit dolů. Při třetím pokusu, kdy jsem opět sklouzla na dno, jsem pocítila záchvěv paniky. Blesklo mi hlavou, že jsem si vykopala hrob, ale ukázalo se, že je už obsazený. V tu chvíli mi to však nepřipadalo moc vtipné. Při čtvrtém pokusu jsem už vyskočila dost vysoko, vyškrábala jsem se přes okraj a rozběhla se k domu. U zadních dveří jsem si uvědomila, že mám holínky pokryté mokrou hnědočernou rašelinou a že se mi večer určitě nebude chtít vytírat podlahu v kuchyni. O kus dál jsme měli malou kůlnu. Zamířila jsem k ní. Uvnitř jsem si zula holínky a obula staré sportovní boty, našla zahradnickou lopatku a vrátila se do domu.

První, na co mi v kuchyni padl zrak, byl telefon. Otočila jsem se k němu zády a v zásuvce jsem našla zubatý nůž na zeleninu. Pak jsem se vydala zpět k… pohřebišti.

Je to jen jáma, opravila jsem se odhodlaně. Pouhá jáma.

Když jsem opět seskočila dolů, sedla jsem si na bobek a poměrně dlouho jsem na svůj objev hleděla. Měla jsem zvláštní pocit, že se vydávám na cestu vedoucí do neprobádaných končin, a jakmile učiním první krok, obrátí mi to život vzhůru nohama, a rozhodně ne k lepšímu. Dokonce jsem uvažovala, že vylezu, jámu zase zahrabu, hrob pro Jamieho vykopu o kus dál a nikomu neřeknu, co jsem viděla. Seděla jsem a přemýšlela, dokud jsem celá zdřevěnělá neprokřehla, takže jsem se musela začít hýbat. V tu chvíli jsem sáhla po lopatce.

Půda byla měkká a nemusela jsem kopat moc dlouho, abych odkryla dalších pětadvacet centimetrů zámotku. Pak jsem ho uchopila za nejširší část a zvolna zatáhla. S jemným mlasknutím vyklouzl na povrch.

Přistoupila jsem k té části kokonu, kterou jsem odhalila jako první. Škubla jsem lněnou látkou, abych ji trochu uvolnila. Pak jsem do mezery vsunula špičku nože a levou rukou pevně sevřela střenku. Šmikla jsem vzhůru.

Spatřila jsem lidskou nohu.

Nevyjekla jsem. Vlastně jsem se usmála. Když jsem odstranila lněný proužek, můj tísnivý pocit totiž vystřídala úleva: musela jsem vykopat nějakou starou krejčovskou pannu, protože lidská kůže nemůže mít takovou barvu, jakou jsem viděla před sebou. Zhluboka jsem si oddychla a dala se do smíchu.

Ten mě však vzápětí přešel.

Kůže měla totiž naprosto stejný odstín jako lněná látka, do níž byla zabalená, a jako rašelina, v níž ležela. Natáhla jsem ruku a na nohu sáhla. Byla neuvěřitelně ledová, ale bezpochyby organického původu. Zlehka jsem po ní přejížděla prsty. Pod kůží jsem zřetelně cítila kosterní stavbu, mozoly na drobném chodidle, ostrůvek tvrdší kůže na patě. Jednalo se o skutečnou tkáň, jen mohutně prosáklou a obarvenou tmavohnědou rašelinou.

Chodidlo bylo o trochu menší než moje, nehty upravené. Kotník vypadal štíhle. Objevila jsem ženu. Odhadovala jsem, že jí mohlo být mezi dvaceti až třiceti.

Pohlédla jsem na zbytek těla zabalený do lněné látky. V místech, kde jsem tušila hrudník, byla velká skvrna, zhruba okrouhlá, o průměru asi pětatřiceti centimetrů. Měla ještě tmavší, téměř černou barvu. Buď ji takhle zvláštně obarvilo něco v půdě, nebo svůj odstín získala ještě před tím, než bylo tělo pohřbeno.

Opravdu jsem netoužila vidět víc; bylo mi jasné, že musím zavolat příslušné orgány, aby se celé záležitosti ujaly. Ale nějak mi to nedalo a chtěla jsem vědět, co je pod tmavou skvrnou. Párala jsem látku dál. Pět, deset, patnáct centimetrů. Odhrnula jsem cípy a nahlédla pod ně.

Ani teď jsem nevyjekla. Na nejistých nohou, které jako by mi ani nepatřily, jsem couvala, dokud jsem nenarazila na stěnu jámy. Pak jsem se obrátila a odrazila se s takovou silou, jako by mi šlo o život. Když jsem se vyškrábala nahoru, zaskočil mě pohled na mrtvého koně, ležícího jen pár metrů ode mne. Úplně jsem na Jamieho zapomněla. Ale vrána nikoliv. Seděla koni na hlavě a zuřivě do ní klovala. Náhle provinile zvedla hlavu; a pak se na mě ušklíbla. Přísahám. Ze zobáku jí koukal kus lesknoucí se hmoty, z níž kapala krev: Jamieho oko.

A tehdy jsem zaječela.

27.1.2015