Samorost jménem Josef Sudek
Tomáš Weiss
Když se řekne Josef Sudek (1896 - 1976), objeví se nám před očima foťák na stativu, černobílé zátiší, na módu nedbající strejda typu Váchala nebo Vláčila. Soubor vzpomínek na fotografa a rozhovorů s ním právě vychází.
„Ježišmarjá, pane Sudek,“ povídám, když se otevřou dveře magacínu a já se úzkou uličkou dostávám kupodivu bez potíží až k židli. „Ježišmarjá, vy jste snad gruntoval. To kvůli tý slávě?“
Josefu Sudkovi bude totiž sedmnáctého pětasedmdesát a blázen každý, kdo si to pod českým nebem nechá ujít. Neboť pan Sudek je dnes pojem, legenda a skoro mystérium, byť i věčně v štráfkových gatích a svetru pozapínaném na přeskáčku. Člověk ho potká a raduje se z něho jak ze starého stromu.
Ale pan Sudek máchne levačkou a kuje pikle.
Dejte mi pokoj se slávou, fešando. S tím jsou jenom problémy. Člověk si připadá jak dvouhlavý tele na jarmarku. Lidi choděj kolem a řikaj: Hrome, dvouhlavý tele, jak je to možný? Už abych to měl za sebou.
Copak to není dobrý, že Vás lidi znají a mají rádi a chtějí Vám udělat radost? Při takovým krásným výročí?
No, já jim taky nenadávám, ale když je člověk moc známej, má to taky potíže. Asi jako když je neznámej. Vono je to dycky obráceně. Třeba teďka jsem známej, ale nejradši bych byl neznámej. Jenže to vím, že kdybych byl neznámej, že bych zase chtěl bejt známej, a to je taky pitomý.
Stejně tomu neujdete, pane Sudek, ani psaní, ani filmování, a nějakej večírek taky bude. Vodříkanýho chlebíčka největší krajíc.
Já říkám, ať udělaj večírek, až natáhnu bačkory. Pak ať se veselej a mluvěj si, jestli jsem byl dobrej, nebo nebyl. Jako to dělali na venkovskejch funusech. Šoupli nebožtíka do díry a už byli v hospodě. Copak pozůstalejm, těm se nedivím. Pozůstalí si rádi voddychli. No a ty vostatní se svezli. Vono těch událostí na venku moc nebylo, tak se chytili všeho. Teď už to asi nejni, teď je událostí dost i bez pohřbů.
Náramný řeči k narozeninám, pane Sudek. Klika, že zatím na takový konec nevypadáte.
Vo to vypadání nejde. Člověk může zvenčí vypadat, ale zevnitř je vrak. No, zatím mně to eště všecko funguje. Myslí mi to, nevynechává, průjem a zácpu mám jako jindy, taky fešandy se mi líběj, chutná mi, to jako pořád eště jo, tak co. Akorát abych za pět let nebyl blbej. No, snad nebudu... Poslyšte, ale za deset let už by to mohlo bejt.
Na tohle jste před padesáti lety nemyslel.
To teda ne. Ale to je tím, že člověk dělá kotrmelce a při nich přijde k rozumu.
Kotrmelce? Jakýpak?
No, fotografický přece. Vo vostatních se nemluví.
Taky se na ně neptám. Ale ty fotografický se zase blížejí. Předjaří, to je přece váš čas.
Jen se neplašte. Vono sice vypadalo, že už je blízko, ale teďka do toho svatej Petr pliv a je to v háji.
Ale představu máte, co budete dělat.
Jo, to mám. Tadyhle tu zeď před voknem. Taky na periférii bych potřeboval, ale to už by byl vejlet. No, budu se snažit něco sesmolit. Mohlo by to jít. Ale vona dycky ňáká volovina mi do toho vleze, jako vobyčejně, já se někdy sám divím, že něco nedám dohromady. Ale pak zas dám dohromady něco jinýho, co mi předtím ani nenapadlo, takže se to vyrovná.
To je ovšem skoro váš program – dělat pořád něco jinýho, než co si vymyslíte. Čím to je?
Nemám smysl pro organizaci. Akorát teoreticky. V praxi to vychází dycky jinak. Teorie a praxe stojí u mě dycky proti sobě. Já teda vím, že jedna a jedna jsou dvě, ale někdy si myslím, že to nejni pravda. Ale to bylo u mě jaktěživo, jenže tenkrát jsem si toho tak nevšímal. Tý disharmonie.
A všiml jste si aspoň, co se teď fotografuje, pane Sudek?
Nevšim. Voni mi to neposílaj, já se vo to nesnažím, aby mi to posílali, tak to neznám.
No, třeba kafemlejnek na silnici, nebo ženská, jak sedí ve sněhu.
No jo. Kontrasty. To by bylo dobrý. Jenže musej bejt přirozený. A to dá moc práce. Hledat je, vidět je, najít je... jak uděláte něco schválně, cvaknete to jednou dvakrát a víckrát to nejde. Potřetí je to přitažený za vlasy... Tak fešanda ve sněhu. Tý musí bejt zima. Takhle Hynais jednou maloval ve Stromovce na Akademii. Von byl realista a potřeboval Zimu. Tak postavil holku do sněhu. To byla vodvaha.
Vod něj?
No vod něj ne. Ten na ni koukal skrz vokno. Ale vod ní. Taky z toho měla zápal plic.
To se vám nemůže stát.
To teda ne, já si v zimě zatopím a nevylejzám. Hrabu se ve starejch negativech, kopíruju, a že mám všude takovej nepořádek, zabere mi to tolik času, že nemám chvíli volnou. Někdy si myslím, aspoň ten stůl přes zimu uklidím, ale nikdá to nestihnu.
Taky vám to nikdá nevadí.
Nevadí. Binec jsem měl celej život, s tím už nehnu. Jen musím dávat bacha, aby mě nezavalil.
Tak dávejte, pane Sudek, a pěkně velikýho. Ať vás ještě hodně dlouho potkáváme. Jinak by to bylo všecko do buřtů.
Olga Hníková, Mladá fronta XXVI, 13. 3. 1971, s. 10. foto (c) Torst
