Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Zdenko Pavelka nikdy nespí. Jednou jsem ho vyzkoušel kolem šesté ráno emailem a hned mi odepsal, jestli taky ponocuju. Knižní pól bude přitahovat dobré knihy i letos. V Českém rozhlase i na OKU.
Knižní pól 3. 1. 2015
V prvním výběru v novém roce mi uvízly tři knížky pro čtenáře mladší, ale ne úplnou drobotinu. Vyšly pochopitelně ještě loni, ale samozřejmě o rok zestárnout nestačily.
Petra Soukupová má renomé autorky, která umí dobře psát o současných zamotaných vztazích v rodinách a z téhle parkety neustoupila ani s knížkou Bertík a čmuchadlo. Je to vyprávění devítiletého kluka, který se musí vyrovnat s rodičovským rozchodem a především s faktem, že maminka má přítele. Je to prázdninový příběh a život na chalupě dává dětem větší volnost. Bertík ji využívá k útěkům, jenže v lese potká cosi divného, zvířátko, které s ním začne mluvit – čmuchadlo. A Bertíkovi tenhle podivný tvor pomůže. Petra Soukupová je hlavní profesí scenáristka, a tak dovede odhadnout slovník a styl, který k Bertíkovu věku patří. Bertíkův příběh proto můžete dětem číst, ale řekl bych, že je vyprovokuje k tomu, aby si ho četly samy. Bertík a čmuchadlo je tak knížkou, která může přitáhnout k četbě, ke čtenářství děti v tom nejdůležitějším věku, v době, kdy sice už umí číst, ale teprve objevují čtení jako radost a zážitek.
Knížku Petry Soukupové Bertík a čmuchadlo vydalo s ilustracemi Petra Korunky nakladatelství Host.
Nakladatelství Verzone si za krátkou dobu udělalo dobré jméno vydáváním současné čínské beletrie, ale jeho záběr je širší. Jednou z nejčerstvějších novinek jsou Švédské pohádky. Je to výběr připravený překladatelem Miroslavem Poštou, první přeložená ukázka švédského pohádkářství, zachyceného prakticky v původní řečové podobě. Některé pohádky jsou variacemi na příběhy, které známe od Němcové nebo Erbena. Jiné však vůbec a v knížce najdeme i krátké absurdní hříčky, s nimiž se v českém prostředí setkáváme jen v tvorbě pro dospělé. Jedna z těch krátkých, jednoduchých absurdních anekdot se jmenuje O hrnci, který uměl mluvit: Byla jednou jedna babka a ta měla hrnec, který věděl, co se kde děje, a babce o tom vyprávěl – učiněný poklad! Proto ho kdekdo chtěl. Hrnec o tom ale vždycky hned řekl babce a ta svůj poklad dobře opatrovala, takže má ten úžasný mluvící hrnec dodnes.
Švédské pohádky pěkně ilustrovala Lenka Jasanská.
Třetí do nabídky je komiks. V posledních letech roste zájem čtenářů i autorů o historii československých legií. Dokládá to i vítězný román loňského 19. ročníku Literární ceny Knižního klubu: Dalibor Vácha v něm vypráví o legiích v Rusku a nazval ho Červenobílá.
Stopa legionáře se zrodial jako řada dalších českých komiksů pro časopis ABC, věnována je stému výročí vzniku legií. Je to tedy typický naučný komiks, možná spíše stručné dějiny legií podané formou komiksu. Autory jsou libretista Zdeněk Ležák a kreslíř Michal Kocián. Knižní podoba napovídá, že komiks vznikal asi rychle, ale zjednodušení je jedním z komiksových pravidel. Podstatnější je, že Stopa legionáře vzbudila čtenářský zájem a legionářům se tak i komiksem dostává uznání a přirozeného zařazení do panteonu českých hrdinů. Knižní podobu komiksu Zdeňka Ležáka a Michala Kociána Stopa legionáře vydalo nakladatelství Argo.
Pokud jsou vám blízké knihy-průvodci, s nimiž rádi nějakou dobu žijete, a pokud máte rádi průvodce veselé, inspirativní, pak si pořiďte svazek fejetonů Mariana Pally Naivní konceptualista a slepice. Přiznám, že tuhle knížku znám důvěrně už od jejího postupného vzniku a loňský rok mi nastavila tak, jak jsem právě popsal: pomohla mi dívat se na svět jako na komplice, který mne provokuje svými poťouchlostmi. A že jediný způsob, jak z těch provokací vyjít se ctí, je tuhle poťouchlost, jakmile ji pocítím, opětovat. A po roce musím o knize říct to, co jsem o ní napsal před rokem jako doporučení nakladateli: Je to průvodce všedním absurdistánem, jímž může procházet kdokoli z nás čtenářů. Jde totiž „jen“ o to – slovo jen je v uvozovkách – všímat si rozporů a nesrovnalostí ve zdánlivě fungujícím světě kolem. A Marian Palla má dar otevírače dveří a očí.
Každý z fejetonů provází Pallova nezaměnitelná kresba jednoduchou linkou, někdy i fotografie, například v břečťanu zachycený Obraz pro myš nebo instruktážní série nazvaná Pumpa taiči, tedy cvičení taiči v partnerství se zahradní pumpou.
Fejetony Mariana Pally Naivní konceptualista a slepice vycházely hlavně v Salonu, literární příloze Práva, v knize je vydalo nakladatelství Dokořán.
V Dokořánu vyšla ještě jedna kniha smíchu, která ovšem nezapomíná, ale připomíná. Jmenuje se Hrdinové a napsali ji dva autoři, kteří navštěvovali vysokou školu právě v oné těsně předpřevratové době: Petr Luňák, dnes pracovník sekretariátu NATO v Bruselu, a Marek Pečenka, spolumajitel nakladatelství Dokořán. Hlavní postava a vypravěč v jedné osobě končí studium historie na pražské filozofické fakultě na přelomu let 1988 a 1989.
Pamětnické romány obvykle leccos přibarvují, Pečenka s Luňákem však měli výhodu – navzájem se v psaní nejen doplňovali, ale také přepisovali, e-mailové výměny jim vlastně vyhovovaly. Ironický titul Hrdinové dostává v jejich vyprávění obsah v české próze charakteristický: hrdinou se cítí každý, jakmile překročí nějakou pomyslnou bariéru, z odstupu však ta hranice bývá jen o málo vyšší než namalovaná čára. Záměrně lehkým perem psaný příběh však zároveň neironicky přibližuje atmosféru v perestrojkovém období východního bloku. To, jak se čas nachyloval, je zřetelnější právě v téhle literární perspektivě.
Severské detektivky jistě ani letos neslezou z bestsellerových žebříčků. Jako první letošní švédskou krimi jsem vybral Brambory na vloupačku. Tenhle hravý titul dala svému překladu Helena Matochová a v češtině pod ním vychází první knížka úspěšné švédské spisovatelky Cathariny Ingelman-Sundbergové, která se nejprve věnovala námořní archeologii a od devadesátých let se prosadila jako autorka historických románů.
Brambory na vloupačku patří ke komediím podobně jako Jonassonův Stoletý stařík, který vylezl oknem. Jenže tady je to hned celá partička staříků a stařenek, která se v domově důchodců Diamant nudí a rozhýbe chodítka k výletu za hranici legality. Jsou to samozřejmě velmi sympatičtí zločinci a neprozradím moc, když řeknu, že se jim jejich záměry daří, ovšem trochu jinak, a jako v každé správné komedii i v téhle seniorští rebelové na všechny vyzrajou.
Krimikomedii švédské spisovatelky Cathariny Ingelman-Sundbergové Brambory na vloupačku vydalo nakladatelství Argo.
Ve Skandinávii už pro dnešek zůstanu. V nakladatelství Host vyšel těsně před Vánoci pátý díl krimi série dánského bestselleristy Jussiho Adler-Olsena Marco. Kodaňské policejní oddělení Q se tentokrát přes kluka z imigrantské rodiny dostane k případu globální kriminality. Místem děje není jen Dánsko, ale také Afrika i Latinská Amerika. Adler-Olsen je ovšem mistrný kombinátor a tak ani policisté, ani děj neuvíznou ve slepé uličce, také všichni zlosyni dojdou svých spravedlivých odměn v duchu autorova smyslu pro ironii i spravedlnost. Krimi příběh Marco přeložila Kristina Václavů.
Skandinávie ovšem nejsou jen detektivky. Nakladatelství Dybbuk si ze severské literatury vybírá autory, kteří hledají místo zločinců kulturní kořeny svých zemí. To je i případ Islanďana Jóna Kalmana Stefánssona a jeho trilogie, která se odehrává v rybářské vesnici v 19. století. V překladu Marty Bartoškové vyšel teď druhý díl nazvaný Smutek andělů. Název napovídá, že Stefánsson je melancholický lyrik, přesto je dnes nejčtenějším islandským spisovatelem.
6.1.2015
