Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
I na konci roku, kdy třeba do Kosmasu přibývá i 50 knih denně, stojí uprostřed knižní povodně literární redaktor a publicista Zdenko Pavelka a provádí svůj výlov. Výsledky přečte z připraveného papíru do Českého rozhlasu a ta písmenka pak pošle do OKA.
Knižní pól 13. 12. 2014
Dnešní knihy jsem vybral, jako bych je měl dávat za několik dnů přátelům, kteří mají rádi dobré příběhy a neodradí je tlusté špalky. Tím nejmohutnějším je román Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý. Devět set stran, monumentální román z času viktoriánské Anglie, tahle kniha vám vydrží na několik dlouhých zimních večerů. A možná budete jen obtížně se čtením končit, i když je to vyprávění téměř klasické, dickensovské. Jenže Faber píše dnes a může si dovolit otevřenost, která byla v Dickensově době nemyslitelná. Ústřední postavou je tu prostitutka Sugar a dramatickou zápletkou její vztah s bohatým dědicem velké, měřeno dneškem snad až globální voňavkářské firmy. Vyprávění o jejich válce, o vzájemné přitažlivosti i odporu je excelentní drobnokresbou. Faber nenechá od první věty ani přísného kritika na pochybách, že je mistrovský stylista. Takhle ten příběh začíná: Pozor, kam šlapete. A buďte ve střehu, ještě se vám to bude hodit. Město, do něhož vás přivádím, je rozlehlé a spletité a vy jste v něm ještě nebyli. Možná si představujete, že ho dobře znáte z jiných příběhů, které jste četli, ale ty příběhy vám nadbíhaly, vítaly vás jako přítele, chovaly se k vám, jako byste sem patřili. Věc se má tak, že jste vetřelci z úplně jiného času a místa.
Román Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý převedl do češtiny s mimořádnou péčí Viktor Janiš a vydalo ho nakladatelství Argo.
Irvine Welsh píše o době, kdy život ve Velké Británii ovlivnila další žena ve vrcholném politickém postavení. Jenže to už slavné impérium žilo jen ve vzpomínkách a Margaret Thatcherová proslula kromě jiných výroků také větou, že nic takového jako společnost neexistuje. Welsh tuhle větu uvádí jako motto v podobě Společnost je jen vymyšlený pojem pro svůj román Heráci. Jistě jste od Welshe četli alespoň proslavený Trainspotting a tak si tipněte, jestli to Welsh myslí vážně, nebo je to od něj projev zuřivé ironie.
Román Heráci totiž vypráví o době, která ději Trainspottingu předcházela. Vypráví o tom, jak se z mladých lidí, obyčejných Edinburčanů, stávají feťáci, jak na to dno, do toho sajrajtu ujíždějí. A že to je problém velice související se ztrátou sociálních jistot, a tedy s tím, co podle Thatcherové neexistuje – se společností. Welsh je příliš dobrý spisovatel, aby o tom v románu přednášel, to ani zdání. On píše příběhy, a jestli to čtenáři dojde, to Welsh nechává na něm. Jedním z nemnoha přímých dokladů o politickém světě, které v Herácích najdete, je dopis vedoucího bytového odboru města Edinburghu, kterým se manželům Curranovým oznamuje, že jim město do obecního nájemního bytu nastěhuje další rodinu, podle jména to vypadá na Indy nebo Pákistánce. Zdůvodnění: vzhledem k politice prodeje obecních bytů do soukromého vlastnictví prosazované centrální vládou tak město řeší rozvoj Edinburghu jako multikulturního prostoru v souladu s politikou rovných příležitostí inovativním programem nazvaným Bydlení v láskyplné Británii. Zkratka v závorce: BLB.
Myslím, že k tomu nemusím nic dodávat.
Román Irwina Welshe Heráci má jen šest set stran, přeložil ho Robert Tschorn a stejně jako Faberův román vyšel v nakladatelství Argo.
Lékařský román Riku Korhonena je proti předešlým dvěma britským tlouštíkům střední váha, jen málo přes čtyři sta stran a sázený větším písmem, tedy vlastně ještě kratší. I když je to finský román, není to detektivka, ale především román o lásce. O lásce a politice, neboť se odehrává sice v delší perspektivě, ale hlavní událostí pro patrně hodně autobiografického hrdinu je válka v Iráku. A do rozjetého děje brzy po úvodu vepsal Riku Korhonen finský politologický pohled na Finsko a Evropu. Ten, myslím si, stojí za pozornost: Válka se samozřejmě vedla kvůli ropě a moci. Obtěžoval by se jinak někdo do smetiště, jakým byl Blízký východ? Kromě této pochopitelné válečné rekvizity sem však zasahovala ještě idealistická rovina. Byla to politika, která se snažila měnit svět podle ideálů. A právě to jsme chtěli my Evropané překonat, snahu změnit svět. Druhá světová válka smetla zbytky odvěké touhy po velikášství z pevniny do vln Atlantiku a Středozemního moře. Konec studené války nás osvobodil od břemene rozhodování mezi dvěma stranami. Po skončení válečného běsnění jsme si vydechli úlevou a za skutečnost se zaručili ekonomikou.
Tahle úvaha však končí konstatováním, že Evropa přišla o schopnost mít nějakou vizi. A to je hlavní Korhonenovo téma, protože neschopnost vize, tedy životního programu, se promítá do osobního života románových postav. Žijí takzvaně naplno, erotikou autor nešetří a dovede s ní zacházet velmi dobře. Právě proto dovede vyjádřit bezradnost našeho, evropského světa. I když píše o Finech, pozná se v Lékařském románu i český čtenář. A ještě vysvětlení: název Lékařský román je oceněníhodná ironie: román je věnován Georgi Bushovi mladšímu, neboť on je míněn tím lékařem.
Lékařský román finského spisovatele Riku Korhonena vydalo nakladatelství Dauphin v překladu Adély Miklasové a Kateřiny Kollerové.
Francouzský spisovatel Philippe Claudel patří k uznávaným reprezentantům současné francouzské literatury. Množství překladů jeho knih svědčí o tom, že je uznáván i jinde, a také v Česku už mu vyšly první dva díly takzvané válečné trilogie, romány Šedé duše a Vnučka pan Linha. Oba vyšly v nakladatelství Paseka a tady vychází i poslední část volného triptychu: Brodeckova zpráva.
Brodeckova zpráva je nejaktuálnější, i když je zasazená do času po válce a do míst záměrně neurčitých. Jen z náznaků si můžeme představovat Německo, ale Claudelovi šlo o obecnější podobenství.
O co tu jde. Kdesi v horách, ve vsi někde u hranic, podlehnou vesničané psychóze a zabijou cizince, který sem přijel, aby se tu usadil. Brodeck je pověřen, aby o tom sepsal zprávu. Brodeck je sám náplava, ale kdysi vesnicí přijatý, protože to bylo v době před démony modernity, v idyle starých časů. Takhle to Brodeck vypráví: Byly to doby, kdy ještě nikdo neměl strach z cizinců, i když byli nejchudší z nejchudších. Lidi nás obklopili. Ženy nám donesly jídlo a pití… Brodecka pak vyslala vesnice do škol, aby se vrátil a oni mezi sebou měli někoho studovaného třeba na místo starého notáře. Jenže už v Hlavním městě zažije Brodeck nenávist a zášť, xenofobii, a porozumí té změně. Když se vrátí a je pověřen sepsáním zprávy, ví velmi dobře, o co tu jde.
Claudel nechal příběh o zprávě i o vesnici vyprávět samotného Brodecka. Tahle volba umožňuje poznat nejen onu tragédii, ale i vesničany hodně zblízka, jako když saháte na rozpálená kamna. Brodeck si totiž uvědomuje, že mu hrozí totéž, pokud nesplní očekávání, pokud se vzepře. Jak Brodeckův tanec na ostří nože dopadne, prozradit nemůžu, protože román Brodeckova zpráva je na napětí, na očekávání, co se stane, založen. Proto už jen doplním, že překladu se výtečně zhostila Kateřina Vinšová.
Ke čtyřem náročným, ale čtivým evropským románům přidám dneska odpovídající lehký český desert. Muzikant a skladatel Zdenek Merta se rozepsal a po svižné povídkové sbírce Pražská svatba napsal další knížku. Tentokrát jsou to příběhy pamětnické, muzikantské historky z domova a hlavně z cest. Jmenují se Křížem krážem aneb Dobrodružství potulného muzikanta.
Merta má dar veselé povahy a průšvihy i problémy dovede řešit s nadhledem. Je vítaným společníkem a – jak potvrdilo listopadové uvedení knížky v pražském sále La Fabrika – každého zná a každý se zná s ním. Stejně jako v knížce. Na nic si nehraje a o sedmdesátých letech sebeironicky přiznává: Patřili jsme k mainstreamu socialistické pop music, byli jsme poměrně úspěšní… Možná proto je Merta i dobrým autorem: nehraje si na hrdinu.
Knížku Zdenka Merty Křížem krážem aneb Dobrodružství potulného muzikanta vydalo nakladatelství Mladá fronta
22.12.2014
