Nejlepší učitel je z problémového žáka
Tomáš Weiss
Aspoň tak o tom vypráví autobiografická kniha francouzského spisovatele Daniela Pennaca (1944). Vhodné zvlášť pro pedagogy, kteří mohou o vánočních prázdninách nabrat nové síly a udělat novoroční předsevzetí: budu mít ty holomky, grázly a dementy rád víc, než si zaslouží.
II. kapitola
NĚKAM TO DOTÁHNOUT
Žádná budoucnost.
Děti, které to nikam nedotáhnou. Beznadějné případy.
Na základní škole a potom i na lyceu jsem byl i já pevně přesvědčen, že nemám žádnou budoucnost.
To je dokonce první věc, o které se špatný žák přesvědčí.
„Co myslíš, že tě v životě čeká s takovými známkami?“
„Umíš si vůbec představit, že postoupíš do páté třídy? (Do šesté, do sedmé, do osmé, na lyceum…)
„Jakou si myslíte, že máte šanci odmaturovat? Buďte tak laskav a spočítejte si to sám. V procentech, tak jakou?“
Nebo veselý výkřik ředitelky druhého stupně základní školy:
„Vy, Pennacchioni, a závěrečné vysvědčení? To nikdy nedostanete! Slyšíte mě? Nikdy!“
Celá se při tom třásla.
V žádném případě ze mě nebude to, co z tebe, ty stará bláznivá ženská. Nikdy nebudu profesor, ty pavoučice zavinutá do vlastní sítě, dozorkyně galejníků uvrtaná za katedrou do konce svých dnů. Nikdy! My, žáci, odtud vyjdeme, vy tu zůstanete! My jsme svobodní a vy to máte na doživotí. My, co jsme špatní, nikam nemíříme, ale aspoň jdeme. Nebudeme trávit život v trapné ohradě na učitelském stupínku!
Pohrdání za pohrdání, chytil jsem se téhle zlomyslné útěchy: my se odtud dostaneme, kantoři zůstanou; to si často mezi sebou říká část třídy, která v tom lítá. Špatní žáci se živí slovy.
Tehdy jsem nevěděl, že profesoři taky mívají tento pocit nekonečna: omílat stále totéž před třídami, které jsou si podobné jako vejce vejci, hroutit se pod každodenní tíhou opravování (nelze si představit, že by Sisyfos došel štěstí před hromadou školních úkolů!), nevěděl jsem, že jednotvárnost je hlavním důvodem, který učitelé uvádějí, když se rozhodnou opustit své zaměstnání, nedokázal jsem si představit, že někteří z nich zkrátka a dobře trpí, když zůstávají za katedrou a k tabuli chodí každý rok jiní žáci... Netušil jsem ani, že i učitelé mají starost o svou budoucnost: získat magisterský titul, abych mohl učit na druhém stupni a na lyceu, dopsat dizertační práci, doktorát, opřít se do toho a dotáhnout to až na profesora na přípravce na vysoké školy, výzkum, odjezd do ciziny, vlastní tvorba, změna oboru, vykašlat se na ty poďobané, rozplizlé a pomstychtivé puberťáky, co spotřebují tuny papíru, nevěděl jsem, že když učitelé nemyslí na svou budoucnost, je to proto, že přemýšlejí o budoucnosti svých dětí, o vysokoškolském vzdělání svých potomků… Nevěděl jsem, že hlavy učitelů jsou napěchované budoucností. Myslel jsem si, že jsou ve škole jen proto, aby mi zakázali moji budoucnost.
Zákaz budoucnosti.
Protože to přede mnou neustále omílali kolem dokola, udělal jsem si docela jasnou představu o životě bez budoucnosti. Ne že by se zastavil čas, ne že by budoucnost neexistovala, ale že bych v ní byl podobný tomu, kým jsem byl tenkrát. Samozřejmě ne úplně stejný, ne jako by přestal běžet čas, ale jako by přibývalo let, aniž by se ve mně cokoli změnilo, jako by hrozilo, že moje bezprostřední budoucnost bude úplně stejná jako moje přítomnost. A co tvořilo moji přítomnost? Pocitu nedostatečnosti, který pramenil z úhrnu mé minulosti. Byl jsem ve škole za pitomce a nikdy jsem nebyl nic jiného. Čas by samozřejmě ubíhal, samozřejmě bych rostl, samozřejmě by se udála spousta věcí, samozřejmě by život šel dál, ale tou existencí bych procházel, aniž by někam vedla. Bylo to silnější než jistota, byl jsem to já.
O tom se některé děti přesvědčí velice záhy, a když nenajdou nikoho, kdy by je z toho omylu vyvedl, vášnivě se zaobírají svým nezdarem, protože bez vášně přece nemůžeme žít.
Budoucnost, ta podivná hrozba…
Zimní večer. Nathalie se vzlykotem letí po schodišti školy druhého stupně. Takový žal se nedá přeslechnout. Rozléhá se v betonové budově jako v rezonanční skříňce. Je to ještě dítě, dětské tělíčko je jako na dunícím schodišti jako pírko. Je půl šesté, skoro všichni žáci už odešli. Procházím tudy jako jeden z posledních učitelů. Bubnování kroků na schodech, výbuch pláče: no jo, učení mučení, pomyslí si učitel, to přepískla, určitě to s tím žalem přepískla. A Nathalie se objevuje dole na schodech. Ale no tak, Nathalie, co koukáš jako boží umučení? Tu žákyni znám, učil jsem ji předešlého roku, v páté třídě. To děvče si nevěří, často potřebuje povzbudit. Co se stalo, Nathalie? Vzdoruje z principu: nic, pane učiteli, nic. Tak to je mnoho povyku pro nic, slečno! Vzlykot propuká znovu a Nathalie konečně mezi škytáním vysype příčinu svého žalu:
„Pa… pane… u… učiteli… ne… nemůžu pochopit…“
„Pochopit co? Co nemůžeš pochopit?“
„Sou… souvětí…“
A najednou špunt vyletí a jde to z ní ven:
„Souvětí podřadné a vedlejší věty příslovečné přípustkové!“
Ticho.
Nesmát se.
Hlavně se nesmát.
„Souvětí podřadné a vedlejší věty přípustkové? A to tě tak vyvedlo z míry?“
Úleva. Profesor začne velice rychle a seriózně přemýšlet o dotyčném souvětí; jak té žákyni vysvětlit, že se to nesmí přehánět, že tu pitomou vedlejší větu sama používá, aniž by o tom věděla (je, ostatně, jedna z mých nejoblíbenějších, jestli se vůbec může dávat přednost nějaké vedlejší větě příslovečné před jinou), že tahle vedlejší věta cizeluje veškeré diskuse, že je základní podmínkou jemných nuancí, zamýšlených jak upřímně, tak i zlomyslně, to se musí přiznat, ale nicméně platí, že není tolerance bez přípustky, děvenko, v tom to všechno vězí, stačí vyjmenovat spojky, které přípustkové věty uvádějí: ačkoli, i když, třebaže, cítíš přece, že po takových slovech nastupují jemné odstíny, že všechno se dá rozhodnout tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, že taková věta z tebe udělá uměřenou a uvážlivou dívku, ochotnou naslouchat a zvažovat své odpovědi, ženu, která má po ruce argumenty, možná filozofku, ano, to všechno z tebe udělá vedlejší věta přípustková!
A je to, profesor se zaháčkuje: jak utěšit děvče lekcí z gramatiky? Podíváme se na to… Určitě máš chvilku času, Nathalie, pojď, já ti to vysvětlím. Třída je prázdná, posaď se, dobře poslouchej, je to jednoduché… Posadí se, poslouchá mě, je to jednoduché. Jasný? Už to chápeš? Uveď nějaký příklad, ať si to ověřím. Příklad je správný. Pochopila. V pořádku. Už je ti líp? Ale kdeže! Vůbec ne, není jí ani o fous líp, další slzavé údolí, hlasité vzlyky, a pak najednou věta, kterou jsem nikdy nezapomněl:
„Vy to nechápete, pane učiteli, je mi dvanáct a půl a nic jsem neudělala.“
„…“
Když jsem se vrátil domů, tu větu jsem si opakoval. Co tím to
děvče chtělo říct? „Nic jsem neudělala…“ Rozhodně nic špatného, nevinná Nathalie.
Teprve další večer jsem se informoval a zjistil jsem, že otce Nathalie právě propustili po deseti letech dobře odvedené a poctivé práce zaměstnance v jakési firmě, zabývající se už nevím čím. Je to jeden z prvních propuštěných kádrů. Jsme uprostřed osmdesátých let: až dosud patřilo propouštění takříkajíc do dělnického prostředí. A ten mladý muž, který nikdy nepochyboval o své roli ve společnosti, vzorový kádr a pozorný otec (viděl jsem ho několikrát v předešlém roce, dělal si starosti o svou příliš plachou dcerku, která si tak málo věřila), se zhroutil. Provedl konečnou bilanci svého života. Když se rodina sejde u stolu, stále opakuje: „Je mi pětatřicet let a ještě jsem nic neudělal.“
