Je zábavný nápad také umění?
Tomáš Weiss
S moderním uměním míváme problémy. Chybí nám souvislosti a kontexty, nemáme základy, nevíme na co reaguje a proti čemu se vymezuje. Máme špatné zkušenosti třeba s politickým uměním. Nějak se nám zdá, že se vlastně může dneska už všechno, ale když dáme prázdný lahváč na stůl a pod to napíšeme dejme tomu Bůh, nikdo si to za pitomejch 30.000 euro koupit nechce. I proto je tady kniha Na co se to vlastně díváme?
V předmluvě autor Will Gompertz vysvětluje:
Existuje spousta vynikajících uměleckohistorických knih zabývajících se moderním uměním, od klasického díla Ernsta Hanse Gombricha Příběh umění až po kontroverzní a poučnou knížku Roberta Hughese Th e Shock of the New (Úlek z nového). Mým cílem není soutěžit s těmito učenými svazky – toho ostatně ani nejsem schopen –, ale chtěl bych nabídnout něco jiného: osobně zaujatou, přístupným jazykem vyprávěnou informativní knížku, která slibuje
chronologický příběh moderního umění od impresionismu po dnešek (vzhledem k rozsahu a rytmu vyprávění zde nebude možné vylíčit příběhy jednotlivých umělců, kteří se angažovali v tom kterém hnutí). Mou ambicí bylo napsat svěží knihu nabitou fakty, není zamýšlena jako vědecké dílo. Nejsou zde žádné poznámky pod čarou ani dlouhé seznamy použité
literatury a občas jsem pustil ze řetězu i svou fantazii, například když jsem si představil scénu, v níž se impresionisté sešli v kavárně, nebo když Picasso uspořádal hostinu. Tyto medailonky jsou založeny na svědectvích zapsaných jinými lidmi (impresionisté se skutečně scházeli v jedné konkrétní kavárně a Picasso skutečně uspořádal hostinu), ale některé méně podstatné podrobnosti jejich rozhovorů jsou smyšlené.
K inspiraci pro napsání knihy jsem dospěl po monodramatu, s nímž jsem vystupoval na edinburském divadelním Fringe Festivalu v roce 2009. Napsal jsem článek do Guardianu, ve kterém jsem zkoumal, jak je možné při vysvětlování moderního umění zaujatým a zábavným způsobem využít metodu stand-up comedy. Abych si své teoretické stanovisko vyzkoušel, zapsal jsem se do kurzu komiků zabývajících se tímto žánrem a vydal se do Edinburghu na festival Fringe s představením nazvaným Dvojí dějiny umění. Zdálo se, že to zafungovalo:
diváci se dokonce místy smáli, zapojovali se a – soudě podle jejich výkonu při „zkoušce“ na konci představení – o moderním umění se něco naučili. Nebudu se nicméně o žánr stand-up comedy pokoušet podruhé. K modernímu umění přistupuji jako novinář a televizní a rozhlasový moderátor. Skvělý spisovatel David Foster Wallace přirovnal své beletristické psaní k službě, v jejímž rámci člověk s přiměřenou inteligencí dostane čas prozkoumat něco za jiné lidi, kteří mají lepší věci na práci. Doufám, že i já dokážu svým skromným způsobem tuto službu čtenářům naplnit.
Mám také výhodu jisté zkušenosti, protože jsem v tom podivném a fascinujícím světě moderního umění strávil celých posledních deset let. Sedm let jsem byl ředitelem Tate Gallery a během té doby jsem navštěvoval úžasná světová muzea i méně známé sbírky stojící stranou hlavního turistického zájmu. Chodil jsem za umělci domů a studoval soukromé sbírky bohatých lidí, objížděl restaurátorské dílny a sledoval aukce moderního umění s mnohamilionovými obraty. Začínal jsem tak, že jsem nevěděl vůbec nic, a teď už možná něco málo vím. Musím se toho ještě spoustu naučit, ale doufám, že to, co se mi podařilo vstřebat a předat zde dál, bude do jisté míry užitečné a přispěje to k vašemu porozumění a znalosti moderního umění. Jak jsem totiž zjistil, moderní umění je jedna z největších životních rozkoší.
(přeložil Ladislav Šenkyřík)
9.12.2014