Svoje sny si splnil - zemřel Ladislav Horáček
Petr Placák
Nakladatelství Paseka (rozuměj kultivovný nepřekážející les čili les spotřebovaný na knihy) vzniklo v prosinci 1989. Zakladatel: Ladislav Horáček, redaktor Středočeského nakladatelství. Důvod založení: vydávat Josefa Váchala a Ladislava Klímu. Průběžný výsledek: stovky vydaných knih i jiným slabším umělcům než jsou jmenovaní plus monument Dějiny zemí Koruny české. Status: v kolektivu oblíbené nakladatelství pro svoji přátelskou povahu. 21. července 2015 Ladislav Horáček zemřel.
Na začátek
Název rozhovoru s nakladatelem Ladislavem Horáčkem Přece tady nebudeme sedět nasucho
na první pohled připomíná nezávaznou hospodskou historku. Ve skutečnosti má ovšem výraz „nasucho“ celou řadu významů, a o to taky v příběhu Ladislava Horáčka, který klame tělem, jde. Když mi šéfredaktor nakladatelství Paseka Stanislav Škoda navrhl udělat knižní rozhovor s majitelem Paseky, nebyl jsem zprvu vůbec nadšený – bilanční rozhovory, kde se jakoby něco „pustí“ a podstatné se pomine, hlavně aby byl text „vyvážený“, je to poslední, co by jednoho zajímalo. Hned po prvních hodinách sezení s Láďou Horáčkem bylo ale všechno jinak. Horáček si totiž na nic nehraje (i když si třeba zrovna hraje), což je v dnešním světě všech možných i nemožných druhů narcisů a egomanů opravdu osvěžující. Díky řadě Horáčkových předlistopadových zaměstnání z rozhovoru plasticky vystupuje hnus a absurdita doby normalizace, jak ji například představuje strašidelná scéna z kladenského podniku, kde se zvyšoval plán na příští rok o deset procent prostým vynásobením stávajících údajů číslem
1,1. Apokalyptická nesmyslnost systému je zvýrazněna o to víc, že Ladislav Horáček nebyl žádný bojovník či revolucionář, který se otevřeně zasazuje za nějaké univerzální ideje (v Hnutí revoluční mládeže byl v roce 1969 „jen“ kvůli tomu, že tam byli jeho kamarádi a že bylo proti režimu), ale sráží se s režimem z pozice člověka, který si v prostředí teroru nesmyslu zachoval zdravý rozum a vlastní integritu. Horáčkovo krédo – zcela „obyčejný“ každodenní zápas s nesmyslem – jej na počátku normalizace neomylně zavede z Univerzitní knihovny v Klementinu přes ulici do hostince U Modré štiky, kde vládne duch Protialkoholní společnosti doktora Řimsy. Horáček se řadí k té lepší části české společnosti, která se nikdy nenechala zblbnout a přitom nerezignovala na existenciální rozměr lidského života, jehož nedílnou součástí je humor, švanda, legrace, zkrátka prdel, která není samoúčelná. To je právě to, co Ladislava Horáčka spojuje s Josefem Váchalem nebo i s Haškem a Magorem, o nichž se poprávu v rozhovoru bavíme, i když Horáčkovu naturelu je asi nejbližší Karel Poláček – tedy střízlivý postoj k dějinám, k národu, k Bohu, podávaný s nadhledem.Tento rozhovor se podobá vyprávěnkám, historkám či pointám dávaným k dobru ve stolní společnosti. A podobně jako v rodokapsu je to příběh, který má happy-end, neboť s Ladislavem Horáčkem nejen dobro zvítězilo nad zlem, ale i české dějiny byly dovedeny do zdárného konce.
Odložte v šatně všechna intelektuální klišé a s chutí se pusťte do čtení.
Petr Placák
Kde leží počátky Paseky?
Začalo to v roce 1972, když jsem ještě studoval na Filosofický fakultě a kunsthistorik Jirka Kaše mě seznámil v hostinci U Modré štiky s Váchalovým Krvavým románem. Já si tu knihu koupil, kus jsem jí přečetl, řekl si, že to je nějaká magořina, a dal jsem to stranou. Mezitím uplynulo patnáct let, dělal jsem ve Středočeském nakladatelství, kde jsem pořád všem vykládal, že až bude po válce, tak si založím vlastní nakladatelství a budu si vydávat, co budu chtít. To jsem začal kecat asi v roce 1985, oni všichni dělali hahaha a nepřestali s tím ani v době, kdy jsem měl už zažádáno o registraci – Horáčkovy nápady, to je kravina, to vůbec nemůže dopadnout dobře. Jediný Péťa Šabach na to slyšel.
Takže uplynulo patnáct let...a my jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou začali Váchalův
Krvavej román filmovat na osmičku. To byl rok 1987. Točili jsme to větu po větě, což je zajímavý způsob výroby filmu. Byl to černobílý film s titulky, které jsme stříhali přímo z
Krvavého románu, který jsme si nechali někde okopírovat, protože tehdy tady kopírky nebyly ještě běžně k dispozici. Dali jsme dohromady houf lidí, přičemž každý, kdo měl v tom filmu vystupovat, zaplatil obvykle padesátku nebo stovku – podle role, kterou chtěl hrát nebo která mu byla přidělena. Z toho jsme pak zaplatili filmy a kulisy, rekvizity apod., co dům dal. Film jsme taky točili podle toho, co jsme zrovna měli k dispozici, a podle situace se dělal i v různých prostředích. V Krvavým románu je najednou třeba odbočka, ve které se na ostrově pasou na stromech prapodivná zvířata, takže jsme odjeli do Záp, kde byla kamarádka Laďka
Súrová, která měla – respektive její rodiče – takový malý statek s ovcemi, tak jsme jednu ovci vytáhli na provazech na jabloň a natočili jsme ji, jak se tam pase na listí.
Jak Váchal kladl věty za sebou, tak my jsme ve stejném sledu natáčeli jejich obsahy, takže to bylo takový naprosto nesouvislý – co věta, to úplně jiný obraz, de facto nový film. Pokud tam byl nějaký souvislejší děj, tak jsme se o něj pochopitelně snažili taky. A v románu vystupuje i pokoutní nakladatel Paseka, kterého jsme chtěli také zfilmovat. Takže to bylo daný, a jakmile padl bolševik, tak už šlo jen o to nechat Paseku zaregistrovat. Bydlel jsem tehdy v dvacetimetrové garsonce s malým hajzlíkem a koupelničkou v šestém patře bez výtahu na ulici Obránců míru 123, dnes Milady Horákové, u stanice metra Hradčanská. Bydleli jsme tam tři – já a dva mí kamarádi: Lenka Stará, později Kruisová, která vedle mě ležela na jeden a půl posteli a nic důvěrného v tom nebylo, a nejen proto, že hned vedle
postele spal ve spacáku Ivan Beránek. Tam jsme vlastně začínali s Pasekou, všechny nápady vznikaly v téhle garsonce, a tam také vznikl první ediční plán, který jsme rozeslali všude možně, a ticho po pěšině.
Jednou, když Ivan s Lenkou odešli do práce – to bylo někdy na jaře 1990, protože oni byli zaměstnaný jenom do léta –, já ještě ležel v posteli a asi v půl osmý ráno zvonek u dveří. Byl jsem jen ve slipech, do dvou do tří hodin do rána jsme diskutovali, takže jsem byl ještě úplně mimo, zakopl jsem spacák pod postel, šel jsem ke dveřím, otevřel jsem, a tam stál knihkupec Fryč z Liberce a říkal: „Dobrý den, prosím vás, jsem tady dobře v nakladatelství Paseka?“ To byla legrace. Shrnul jsem peřiny do kouta, sedl jsem si na postel, Fryče usadil do křesílka, uvařil jsem kávu a Fryč si udělal objednávku. Tím byla zahájená činnost nakladatelství. Formálně ale byla Paseka ustavena už 9. prosince LP 1989, kdy se konal
pravidelný kongres Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, s kterou vznik a činnost Paseky úzce souvisí. Přihlásil jsem se o slovo, přistoupil jsem k řečnickému pultu, což byl volný stůl v hospodě, kde jsem prohlásil, že považuji nakladatelství Paseka za založené. Tak vznikla Paseka jako první porevoluční nakladatelství.
Po desátým pivu.
Asi po osmým. Tak jsme si na to všichni připili. Rozhodl jsem se, že budu dělat nakladatelství, prakticky okamžitě po převratu – to bylo opravdu někdy kolem 23. listopadu.
