Ukázky z předmluvy editora knihy Johna Henriho Holmberga
Američtí a britští čtenáři se se švédskými detektivkami seznámili před čtyřiceti lety prostřednictvím tvorby Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa. Příběhy kriminálního inspektora Martina Becka s popisem policejního vyšetřování se rázem staly bestsellery. A co víc, vydávají se dodnes. Pozoruhodného věhlasu dosáhla v zahraničí i díla Henninga Mankella. Nelze tedy tvrdit, že Švédsko zmizelo z detektivní scény a znovu se vynořilo až před šesti lety, kdy v roce 2008 vyšla první část trilogie Milénium Stiega Larssona, Muži, kteří nenávidí ženy, a stala se novým celosvětovým hitem. Avšak přitažlivost Larssonova talentu a obrovský počet prodaných výtisků měly za následek vzrůstající počet překladů švédských detektivek, což se od úspěchu dvojice Sjöwallová — Wahlöö nestalo. Dnes už si téměř nikdo nepamatuje, že stejně jako se Stieg Larsson proslavil čtyřicet let po Sjöwallové a Wahlööovi, i tato dvojice prorazila čtyřicet let po prvním mezinárodně úspěšném švédském detektivkáři, tvořícím pod pseudonymem Frank Heller, jenž si ve dvacátých letech dvacátého století získal pozoruhodnou proslulost nikoli pouze v Evropě, ale i ve Spojených státech. Frank Heller byl prvním švédským spisovatelem kriminální literatury, který byl úspěšně překládán v zahraničí, zdaleka však nebyl prvním švédským detektivkářem: napínavé příběhy o odhalování zločinu a pátrání po pachatelích ve Švédsku doslova bujely přinejmenším od počátku dvacátého století, jejich tvorba je však kromě domácího prostředí prakticky neznámá. Většina švédských odborníků považuje za zrod tuzemské kriminální literatury rok 1893, kdy vyšel román s názvem Stockholmský detektiv (Stockholms-detektiven). Skutečné jméno autora znělo Fredrik Lindholm, svá díla však vydával pod pseudonymem Prins Pierre, a podobně si během dalších desetiletí počínalo i několik dalších detektivkářských průkopníků. Každý z nich měl pro své rozhodnutí nepochybně vlastní důvod, ale obecně lze říct, že jejich hlavní pohnutkou byla obava, aby nebyli spojováni se žánrem, který většina literárních kritiků a intelektuálů považovala na podřadný brak.
...
V roce 1908 publikoval pastor Oscar Wågham pod literárním jménem Sture Stig první ze dvou povídkových sbírek parodujících Sherlocka Holmese: obě byly chytré a zábavné a jeho dílo představuje nejranější švédskou detektivní tvorbu, jež je dodnes čtivá. Jedním z jeho čtenářů — tedy podle vlastních slov — byl mladý Gunnar Serner (1886—1947), vynikající student, který nastoupil na univerzitu v Lundu v pouhých šestnácti letech a již ve čtyřiadvaceti získal doktorský titul (za disertační práci v angličtině s názvem On the Language of Swinburne). Vzhledem k bídným rodinným poměrům byl Serner nucen financovat svá studia pomocí krátkodobých půjček a nakonec se uchýlil k padělání spousty dlužních úpisů. V září 1912 opustil Švédsko a pokusil se o štěstí v kasinu v Monte Carlu, přišel však úplně o všechno a vsadil na spisovatelskou dráhu. Překvapivě uspěl a jeho povídky se rychle prodávaly pod různými pseudonymy — v Sernerově případě to byla naprostá nezbytnost, protože na něj měla spadeno švédská policie. V roce 1914 vyšla Sernerova první kniha, napsaná pod pseudonymem Frank Heller, jejž od té dobyvýhradně užíval. „Heller“ vydal do své smrti celkem třiačtyřicet románů, povídkových sbírek a cestopisů; dále sestavil antologii kriminálních povídek, stejně tak se zabýval žánrem fantastické literatury i science fiction, dokonce psal i básně. Později vyšlo několik dalších krátkých sbírek. Heller nebyl nejprodávanějším autorem pouze ve své vlasti, ale i nejúspěšnějším švédským tvůrcem zábavné literatury na dobovém mezinárodním poli. Jeho důmyslné, humorné a vzrušující příběhy o podvodnících, gentlemanských zlodějích a zločincích se staly hitem v celé Evropě a posloužily jako předloha k pěti celovečerním filmům; ve Spojených státech vyšlo ve dvacátých letech minulého století osm jeho románů v nakladatelství Crowell. Dílo Franka Hellera zůstává až na jednu výjimku nejlepším literárním počinem v oblasti detektivního žánru první poloviny dvacátého století, které je stále čtenářsky přitažlivé a zajímavé.
...
V roce 2008, kdy byly přeloženy romány Stiega Larssona, vyjádřila spousta kritiků překvapení nad negativním vykreslením švédského blahobytného státu, který přerostl v přebujelé monstrum, jež je pro zachování vlastních privilegií a moci ochotné obětovat práva, svobody a životy svých občanů. Čtenáři ve Spojených státech a Velké Británii vnímali tento fakt jako dramatický zvrat, jako zhroucení „vzdušného zámku“, zidealizovaného moderního Švédska, symbolu blahobytu a bohaté liberální společnosti, proslulé svou otevřeností, tolerancí a solidaritou. Drsný pohled na švédskou realitu vylíčený v trilogii Milénium je však přímým pokračováním sociálněkritického pohledu románů Sjöwallové a Wahlööa, z něhož se v nadcházejících čtyřiceti letech stalo ústřední téma švédské detektivní literatury. Již jsem naznačil důvody, proč značná část švédských detektivkářů — i když by bylo na místě podotknout, že zdaleka ne všichni — vyznávala silně levicové postoje. Stručně řečeno, způsob tvorby Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa tradiční švédskou detektivku od základů proměnil; autoři zavedli výrazně realističtější přístup ke zločinu i k jeho odhalování, psali z perspektivy slabšího jedince, kriticky napadali neschopnost policie, pevné propojení právního systému a politiky a zkoumali politické i ekonomické faktory, jež ke zločinu přispěly. Levicové intelektuální kruhy tak jejich díla považovaly nejen za přijatelná, ale přímo za nezbytná, a originální švédský detektivní román si tak získal zcela novou čtenářskou obec. Ve stejné době, kdy vycházela tvorba této dvojice, došlo k radikalizaci švédské politické scény. V roce 1968 vypukly v mnoha zemích západního světa protesty mladých proti válce ve Vietnamu a mimořádný ohlas měly právě ve Švédsku, kde se protiválečný odpor stal symbolem mnoha radikálních politických uskupení: marxistů, maoistů a nepočetných, zato intelektuálně
významných trockistů. Vůdčí úloha hnutí vystupujících proti vietnamské válce připadla
maoistům a trockistům a ti potažmo ovlivnili celou generaci švédských středoškolských i vysokoškolských studentů. Tyto skupiny velice cílevědomě podněcovaly své členy, aby si vybrali povolání, které jim umožní působit na ostatní; z mnohých se stali umělci, herci, učitelé, sociální pracovníci a v neposlední řadě spisovatelé a novináři — stockholmská fakulta žurnalistiky byla po několik let nazývána „fakultou komunismu“. Je tedy zcela přirozené, že se mnozí studenti vydali ve šlépějích Sjöwallové a Wahlööa a své názory a zájmy vyjadřovali v kriminálních románech. Skutečně lze říct, že většina předních švédských detektivkářů byla na konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let členy radikálních skupin. Stieg Larsson byl trockista, Henning Mankell maoista, stejně jako Gunnar Ohrlander; právě tito tři o svém členství otevřeně hovořili, a proto jsou zde — na rozdíl od ostatních — jmenovitě uvedeni.