Bob Dylan? To je jako mluvit o pyramidách. Prostě jen stojíte a čumíte!
Tomáš Weiss
Ten citát v titulku má na svědomí zpěvák U2 Bono a je trefný. Padesát let jezdíte světem, hrajete a zpíváte, svět se mění k nepoznání, ale vy jste vlastně pořád ten písničkář starého střihu, který vypráví příběhy, doprovázené kytarou a klavírem. Jste žijící legenda. Mýtus na mýtus. Před něčím z toho utíkáte, něco z toho si pěstujete. Víc v knize Kdo je ten chlap?
Nakladatelství 65. pole se ukazuje jako jedno z nakladatelství, které to s hudebními biografiemi bude myslet vážně. Po George Harissonovi (Beatles) a Maxu Cavalerovi (Sepultura) vydává s velkou péčí Boba Dylana. Rádi se s vámi podělíme o tiskovou zprávu, kterou 65. pole rozposlalo médiím:
Bob Dylan hraje už půl století prvořadou roli ve vývoji populární hudby a nejednou určoval směr, jímž se bude rock či folk ubírat. Podobně významných umělců není mnoho a ještě míň je těch, jejichž dílo je po celou dobu jejich kariéry neustále podrobováno nadšenému zkoumání. Dylan přesto zůstává v mnoha ohledech tajemnou záhadou. Kdo je tím „skutečným“ Bobem Dylanem? Je to Bobby Zimmerman, adolescent toužící uniknout z dusivé atmosféry amerického maloměsta, plagiátor Woodyho Guthrieho okouzlující počátkem šedesátých let folkové publikum v kavárnách Greenwich Village, folkový mesiáš, znovuzrozený křesťan, elvisovský Dylan, Jack Fate z filmu Inkognito nebo živý národní poklad? Kdo je ten chlap? – Tu otázku si položil Dylan sám v písničce „Ballad of a Thin Man“ ze slavného alba Blonde on Blonde.
Respektovaný autor David Dalton vykresluje detailní portrét rockové ikony a důmyslně odhaluje hazardní hry, které Dylan během své kariéry provádí s vlastní osobností. Dalton píše zasvěceným a provokativním stylem, který je prosycen poetickými obrazy, nečekanými kulturními souvislostmi i ironickým humorem.
Kniha Kdo je ten chlap?, citlivě přeložená Ladislavem Šenkyříkem, sleduje Dylanův imaginativní život, je plná Daltonových pronikavých postřehů, které zbavují falešného pozlátka mnohé dylanovské mýty, a propojuje průběh skutečných událostí s názory jak Dylana samého, tak těch, kteří mu stáli a stojí v životě nejblíž. Čerpá ze svědectví Dylanových přátel a spolupracovníků – včetně Marianne Faithfullové, Allena Ginsberga, Petera Stampfela, Larryho „Ratso“ Slomana, Erika Andersena, Nata Hentoffa, Andrewa Oldhama, Nata Finkelsteina a dalších – a nabízí zcela nový pohled na tohoto muže, jeho mýtus a hudební éru, k jejímž hlavním protagonistům patřil a stále patří.
Ukázky z knihy:
Bob Dylan: ”Milese Davise vypískali. Hanka Williamse vypískali. Stravinského vypískali. Když vás občas nevypískají, nic neznamenáte.“
***
Dylan vstupuje do jednotlivých scén se svým protopunkovým účesem jako proměnlivý rozvratný element, čeří události a v lidech, s nimiž se setkává, vzbuzuje rozpačitou nejistotu. Lidé jsou jím magneticky přitahováni, ale zdá se, že nemají ponětí, co je vlastně zač. Nikdo tak docela neví, jak k němu přistupovat. Noviny do toho přihazují senzační drobná sousta. ”Jsem rád, že nejsem já,“ říká, když někdo čte článek o tom, jak Dylan kouří osmdesát cigaret denně. Všechno se točí jen kolem něho. Je prorokem syrových, existenciálních pravd; noviny ho začaly označovat za anarchistu. ”Dejte anarchistovi cigaretu,“ říká s parádním hipsterským výrazem v poslední scéně filmu.
***
Nikdo doposud neprozkoumal porézní hranici mezi autobiografií a fikcí důmyslněji než Dylan; směs reality a imaginace byla odedávna jeho čarodějným lektvarem. Je nejprohnanější tvůrce mýtů o vlastní osobě a daří se mu zaplétat nás do své alegorické postavy – jeho osobnost je tak prosáklá lidskými osudy, které v životě nasbíral, že často zřejmě sám neví, kde končí on a začínají jiní.
***
Apoteózou Dylanovy první herecké role – bezprizorního sirotka ze Středozápadu – je jeho podobizna na obálce časopisu Sing Out!, na které vypadá jako Woody Guthrie Junior. Má jako Woody zhýrale zastrčenou cigaretu v koutku úst, podobně jako James Dean kopíroval existenciální sklon Camusovy gauloisky. Podle sklonu vaší cigarety se dalo soudit na velikost vašeho neštěstí.
***
Ať už byly Dylanovy úmysly jakékoli, nenaplnily se a vydání alba Self Portrait přijali recenzenti s pěnou u pusy. Běsnili a fantazírovali a v tom strašlivém láteření nenechali na svém někdejším mesiáši nitku suchou. Ten člověk je zjevně ve špatném stavu, a co mu to dělají? Nemilosrdně na něho útočí. Typicky sebestředným způsobem kritiků album odrovnají a především zamlží. Hlavním upírem mezi nimi byl Greil Marcus, který Dylana setřel v časopise Rolling Stone. První věta – ”Co je to za sračku?“ – se proslavila víc než album samo.
