Ano, byla to pro mě samozřejmě výzva. Anglicky jsem se začal učit až ve škole někdy v deseti letech. Rozhodl jsem se pro angličtinu, abych oslovil i zahraniční čtenáře a také jsem se chtěl psaním živit — stát se spisovatelem na plný úvazek byl vždycky můj sen. V té době jsem bydlel ve Velké Británii, takže jsem pochopitelně nemohl britským nakladatelům posílat svou práci v rumunštině. Kdybych byl Němec, Francouz nebo Španěl, nejspíš bych zůstal u své mateřštiny, protože němčina,francouzština a španělština jsou mezinárodní jazyky a spisovatel jimi může oslovit čtenáře po celém světě. Navíc angličtinu jsem měl už od dětství spojenou s tím, co mám rád: knihy, hudba, filmy. Psát jiným jazykem než mateřštinou je pro spisovatele asi největší výzva, protože musí pracovat s úplně jinými nástroji: slovní zásobou, gramatikou a tak dál. Ale i když jsem se rozhodl psát v jiném jazyce, pořád jsem spisovatel a své vypravěčské schopnosti můžu pečlivě zabalit a přestěhovat do nového „domova“, do nového jazyka, který jsem si vybral.

 

Momentálně mám rozpracovaných spoustu věcí, takže vůbec nepřemýšlím o tom, že bych se pustil do překladů svých starších knih. Možná později, kdo ví...

 

Podobně jako spousta dalších spisovatelů ani já netuším, kde se mé nápady vlastně berou. Nejspíš mám v mozku nějakou oblast určenou k vymýšlení příběhů, ale nic o tom nevím, stejně jako nevím nic o tom, jak fungují moje plíce. Nechávám je v klidu dělat si svou práci a nepletu se jim do toho. Na druhou stranu jsem byl vždycky zvědavý, jak funguje náš mozek, takže jsem si na to téma přečetl stovky psychologických knih. Podle výzkumů se před uložením do paměti pozmění okolo osmdesáti procent našich vzpomínek. Po tisíce a tisíce let jsme žili v izolovaných společenstvích, uzavřeni v malých osadách a jejich blízkém okolí. Za těchto okolností to, co dnes nazýváme paměť, nebylo pro náš vývoj rozhodující: hrstka užitečných informací se jednoduše předávala z generace na generaci. Proto jsme v našem velkém a ne úplně využitém mozku rozvíjeli fantazii, představivost a magické myšlení: všechno, co se nacházelo mimo náš malý svět, bylo „na druhé straně“, záhadná oblast potenciálního nebezpečí, kde je vše možné. A ani dnes náš mozek není schopen plně rozlišovat mezi představami a skutečností, protože pro zpracování obojího používáme stejnou část mozku. Proto u filmů pláčeme nebo se smějeme, přestože víme, že to není realita.

 

 

No, když se kolem sebe rozhlédnete, zjistíte, že lidé, které znáte, také nejsou úplně dobří nebo špatní, nejsou černobílí jako ve středověkém románu. Někteří jsou hrubí, zbabělci a lháři, často se chovají iracionálně a jsou schopni špatností. Kdybychom ale nedokázali nenávidět, nedokázali bychom ani milovat. Kdyby neexistoval strach, nebyli by hrdinové, pouze sebevražední roboti. Ne, nevěřím v lidské dobro, tak jak to podáváte, ale nevěřím ani ve vrozenou špatnost lidstva. Během evoluce jsme se naučili, že morální jednání je pro nás prospěšnější než páchání zla, proto se také odjakživa snažíme různými způsoby zbavit všech darebáků: vrahů, násilníků, zlodějů a tak dál.

 

Když v září 2015 vypukla celá ta senzace kolem Knihy zrcadel, už jsem měl rozepsanou další knihu, kterou jsem nedávno dokončil. Je to psychologický detektivní román odehrávající se částečně v New Yorku, částečně v Paříži a točí se kolem potlačovaných vzpomínek, nespolehlivých vypravěčů, tajemství, milostného trojúhelníku, vraždy a falešných identit. Časově je příběh ohraničen sedmdesátými lety a přítomností. Pokud se vám líbila Kniha zrcadel, určitě si oblíbíte i mou další knihu.