Velký knižní čtvrtek - Boj o Jeruzalém
Tomáš Weiss
Kniha, kterou napsal Dore Gold, bývalý velvyslanec Izraele v OSN, popisuje situaci, ve které se tři monoteistická náboženství dohadují o to, kterému z nich patří Svaté město. Přitom je evidentní, že duchovně pochopitelně všem. Spory o Jeruzalém jsou jen pokračováním arabsko-izraelského souboje o území. Normální lidé už spolu dávno normálně existují, jenže extrémy nenechají pistole vychladnout.
Úvod
Bitva o historickou pravdu
Jeruzalém byl v červenci 2000, když se budoucnost jeho starověkého Starého Města poprvé ocitla na jednacím stole, téměř ztracen. S cílem jednou provždy vyřešit izraelsko-palestinský konflikt svolal prezident Bill Clinton rozhovory, z nichž vzešel patnáctidenní maratónský summit v Camp Davidu. Izraelci a Palestinci zůstali neprodyšně zavření v prezidentském sídle v Marylandu a byl na ně vyvíjen tlak, aby dojednali konečnou smlouvu. Celá tato schůzka představovala riskantní politický podnik. Vztahy mezi izraelským premiérem Ehudem Barakem a vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásirem Arafátem byly v podstatě nepřátelské a příprava před summitem nebyla valná.1 Barak však souhlasil s ohromujícím návrhem – Izrael Palestincům postoupí suverenitu nad většinou předměstských čtvrtí východního Jeruzaléma i nad Muslimskou a Křesťanskou čtvrtí Starého Města a přenechá jim „správu“ nejposvátnějšího místa judaismu, Chrámové hory.2 Od června 1967, kdy Izraelské obranné síly dobyly Staré Město v šestidenní válce, ještě nikdy žádný izraelský premiér nenavrhl opětovné rozdělení Jeruzaléma. A nyní k tomu došlo.
Zvlášť šokující byla Barakova ochota rozdělit Staré Město, neboť to je duchovním srdcem izraelské metropole. Staré Město, hradbami obehnaná enkláva v bývalých hranicích vymezujících východní část Jeruzaléma, měří zhruba jeden a čtvrt čtverečního kilometru a dělí se na Židovskou, Muslimskou, Křesťanskou a Arménskou čtvrť. Nachází se v něm několik nejposvátnějších míst tří hlavních světových abrahámovských náboženství. Nejcitlivějším je Chrámová hora – komplex o velikosti patnácti hektarů na jejím plochém vrcholku, kde od 10. století př. n. l. až do zničení Babyloňany v roce 586 př. n. l. stával biblický První (Šalomounův) chrám. Druhý chrám byl vybudován na témže místě a nacházel se tu od roku 515 př. n. l., dokud jej v roce 70 n. l. nezbořili Římané.
Dnes jsou organizované židovské modlitby na Chrámové hoře v podstatě zakázány a konají se u Západní zdi (Zdi nářků), opěrné hradby Druhého chrámu hned pod Chrámovou horou.
Chrámová hora je rovněž třetím nejposvátnějším místem pro muslimy, kteří jí říkají Haram aš-Šaríf (Vznešený svatostánek). Dnes zde stojí dvě významné islámské svatyně. První, Skalní dóm, byla postavena koncem sedmého století a nachází se v ní skála, z níž Muhammad údajně vystoupil na nebesa, kde mu byla předána přikázání k muslimským modlitbám. Druhým místem je největší mešita v Jeruzalémě al-Aqsá, která byla dostavena začátkem osmého století. Nedaleko Chrámové hory, v Křesťanské čtvrti, pak stojí Chrám Božího hrobu. Dal jej vybudovat římský císař Konstantin ve čtvrtém století na Golgotě, kde byl ukřižován Ježíš. Křesťané kostel uctívají jako místo Ježíšova hrobu, a ten je proto cílem křesťanských poutníků.
Když Barak v Camp Davidu navrhoval opětovné rozdělení města, většina Izraelců si ještě pamatovala, jak jordánská Arabská legie po dobytí východního Jeruzaléma v roce 1948 vykázala ze Starého Města veškeré židovské obyvatelstvo. Židovská čtvrť byla vypálena, domy vypleněny a desítky synagog zničeny nebo zpustošeny. Náhrobky na starověkém židovském hřbitově na Olivové hoře se proměnily v latríny. Následujících devatenáct let se židé nesměli modlit na svých svatých místech, včetně Západní zdi. Jordánci také zakázali křesťanským institucím nakupovat půdu a i jinak omezovali práva jeruzalémského křesťanského obyvatelstva, jehož počet za dobu jordánské vlády poklesl o více než 50 %. Když Izrael v roce 1967 Staré Město dobyl, rozhodl se zaujmout při správě Jeruzaléma nový přístup – přijal zákon, který chrání svatá místa všech náboženství a zaručuje k nim všem věřícím volný přístup.
Barakův učitel, zesnulý izraelský premiér Jicchak Rabin, v říjnu 1995 prohlásil, že Jeruzalém musí navždy zůstat sjednoceným hlavním městem Izraele. Zopakoval to i ve svém posledním parlamentním projevu měsíc před svým zavražděním. Rabin se v Jeruzalémě narodil a velel vítězným izraelským jednotkám, které město v roce 1967 sjednotily. Bylo mu jasné, že svobodu Jeruzaléma dokáže zajistit pouze Izrael. Rabin se těšil podpoře obou hlavních amerických politických stran a americký Senát jeho postoj vůči jednotnému Jeruzalému v roce 1995 podpořil Zákonem o jeruzalémském velvyslanectví, který schválil poměrem 93 : 5 hlasům. K jeho zastáncům patřili senátorští vůdci obou stran, republikán Bob Dole i demokrat Tom Daschle, kteří se jinak shodli na máločem. Zdálo se, že Jeruzalém je uzavřená otázka. Přesto měl najednou Arafát s návrhem v Camp Davidu na dosah ruky půlku jeruzalémského Starého Města. Barak hrál nebezpečné diplomatické šachy s Rabinovým odkazem i s dějinami vlastního lidu. Jeho nabídka Arafátovi je nevysvětlitelná, jestliže vezmeme v úvahu dřívější informace od vedení jeho vojenské rozvědky, podle kterých Arafát neměl ani v nejmenším v úmyslu uzavřít mír. Navíc ve vzduchu visela hrozba násilností. Clintonův poradce pro národní bezpečnost Sandy Berger už dva měsíce před jednáním v Camp Davidu varoval
ve svém projevu v Tel Avivu, že krach mírových jednání patrně povede k ozbrojené konfrontaci; a skutečně, už když Berger svá slova pronášel, propukly potyčky mezi ozbrojenými Palestinci a izraelskými vojáky. Kromě toho Arafátovi experti na psychologickou válku organizovali letní tábory, kde se podle New York Times desetitisíce palestinských dospívajících dětí učilo umění únosů, přepadení a užití útočných zbraní“4. Na jednání o míru
to atmosféra nebyla. Navíc Barak na domácí půdě ztratil parlamentní většinu. Ve světle bezprecedentních ústupků, které v Camp Davidu plánoval, inicioval Natan Šaransky – muž, jenž strávil devět let v sovětském vězeňském táboře, kde své naděje posiloval starověkou židovskou modlitbou s větou „příští rok v Jeruzalémě“ – vzpouru tří stran a odchod z Barakovy koalice. Dokonce i ministr zahraničí David Levy odmítl Baraka do Camp Davidu doprovázet
a krátce po summitu rezignoval. Barakův odlet do Washingtonu se vlastně zpozdil v důsledku hlasování o nedůvěře jeho vládě, jež se konalo těsně před startem. Clinton tak svolával tento zásadní summit s izraelským partnerem, jenž k tomu, aby se vzdal části izraelského hlavního města, vůbec neměl mandát.
Jaké tedy byly skutečné Barakovy úmysly? Kdyby Arafát s jeho návrhy souhlasil, přivezl by Barak izraelskému lidu historickou smlouvu, která oficiálně ukončuje arabsko-izraelský konflikt. Měl by pak silnou pozici k vypsání nových voleb. Kdyby Arafát odmítl, předvedl by podle Barakových kalkulací celému světu, že je hlavní překážkou míru na Blízkém východě právě on. Barak se snažil snížit riziko tím, že své návrhy sdělil Arafátovi nepřímo přes Clintona, aby se z nich nestal závazný izraelský slib vzdát se Jeruzaléma. Utěšoval se, že jednání vycházejí z principu „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“. Kdyby v Camp Davidu došlo k odmítnutí jeho bezprecedentní nabídky, byla by navždy smetena ze
stolu – alespoň teoreticky. Summit v Camp Davidu nakonec skončil naprostým fiaskem, když Arafát odmítl už Barakovu předehru. Osud Jeruzaléma však zůstal na programu po celý zbytek prezidentského mandátu Billa Clintona. Ten se v posledních týdnech v úřadu rozhodl, že vyhoví palestinským žádostem a vypracuje „překlenovací návrhy“ týkající se všech sporných otázek, včetně Jeruzaléma.
V listopadu 2000, dva dny po zvolení George W. Bushe prezidentem, dosluhující Clinton prohlásil: „Ještě mám deset týdnů a chci tento čas využít k sepsání všeobecné dohody, historické dohody.“5 Clintonovi se krátil čas a jeho vyjednavači se kvůli jeho odkazu zuřivě snažili vyprodukovat významnou mírovou smlouvu. Tato naléhavost měla ovlivnit i osud Jeruzaléma, neboť vyjednávací pozice Izraele byla s každým novým kolem rozhovorů slabší. Clintonovo mírové úsilí bylo zcela odtržené od reality. Sotva měsíc po summitu v Camp Davidu, 29. září 2000, využil Arafát návštěvy tehdejšího vůdce Barakovy opozice Ariela Šarona na Chrámové hoře jako záminky k rozpoutání vleklého a násilného povstání. V reakci na tuto návštěvu propukly palestinské nepokoje, při nichž byly zraněny přes dvě desítky izraelských policistů. Druhý den se na Chrámové hoře shromáždilo 22 000 palestinských věřících k pátečním modlitbám. Následné vyšetřování ukázalo, že některé z nich podněcovali palestinští agenti k útokům na židy modlící se dole pod nimi u Západní zdi. Házeli po nich předem připravené kameny.6 Byl Erev Roš ha-šana – předvečer židovského Nového roku – a Izrael byl nucen vyklidit celé náměstí u Západní zdi, protože je zasypala záplava kamení. Arafát svou novou válku nazval „intifáda al-Aqsá“. Název byl záměrně zavádějící, protože naznačoval, že je mešita al-Aqsá na Chrámové hoře ohrožena.
Rovněž prozrazoval snahu zmobilizovat Palestince a dát znamení širšímu arabskému světu k zahájení tažení za dobytí Jeruzaléma. Rádio Palestina, které patřilo OOP, Palestince vyzývalo, aby spěchali bránit Chrámovou horu, a v témže duchu rozdávala letáky teroristická organizace Hamás, která vznikla jako palestinská odnož fundamentalistického Muslimského bratrstva. Od té doby Izraelci trpí nekončící vlnou palestinských útoků v podobě ostřelování,
raket a sebevražedných atentátů, namířených většinou proti civilistům. Podle tvrzení Palestinců násilí začalo jako spontánní reakce na Šaronovu procházku po Chrámové hoře, ale Arafátův ministr komunikací Imád Fallúdží jednomu libanonskému arabskému deníku otevřeně přiznal, že celé tažení je naplánované a organizované: „Jestli si někdo myslí, že intifáda vypukla kvůli návštěvě toho odporného Šarona u mešity al-Aqsá, tak se mýlí,“ prohlásil. „Tahle
intifáda byla předem naplánovaná už od návratu prezidenta Arafáta z jednání v Camp Davidu.“Prioritním cílem byla očividně židovská svatá místa. Po ozbrojených střetech u hrobky biblického Josefa se izraelské jednotky 7. října z oblasti stáhly poté, co palestinští policisté slíbili, že budou hrobku chránit. A pak stáli stranou a přihlíželi, jak svatyni plení a demoluje palestinský dav. Mnozí policisté se dokonce přidali. Když Arafát vedl takovouto válku, při níž Palestinci házeli kameny na židovské věřící u Západní zdi a docházelo k ničení i dalších svatyní, dalo se mu věřit, že bude chránit svatá místa tří největších světových náboženství v Jeruzalémě?
přeložila Gita Zbavitelová
13.10.2014
