Daniel Reynek opustil svoje tmy
aleš palán, jan paulas
Zemřel starší syn Bohuslava Reynka Daniel (1928). Fotograf, který nejčastěji montoval ze dvou snímků snímek třetí, čímž vznikaly křehké a snové kreace. Nejvíc o jeho životě obsahuje knižní rozhovor, který s Danielem a Jiřím Reynkovými pořídil publicista Aleš Palán. Autor o knize říká:
Kolem života Bohuslava Reynka v Petrkově panuje dost romantická představa. Říká se, jak prostý a idylický život tam vedl v úzkém sepjetí s přírodou a rodným statkem...
Petrkov jsem nikdy nechápal jako pomníček. Vnímal jsem ho spíš jako duchovní bojiště, na kterém všechny ty jemné a niterné pocity musí být vykoupeny samotou a tvrdou prací. Ani Jiří s Danielem nežijí v muzeu petrkovských reálií, ale v obyčejném venkovském stavení, do kterého prší a jehož hektarová zahrada je někdy nad síly obyvatel domu. I když dům sám je původně šlechtickým zámkem, Reynkovi nikdy nebyli žádná šlechta. Ačkoliv žijí na vesnici a příroda a zvířata jsou bytostnou součástí jejich světa, nejsou ani klasickými hospodáři. Ze všeho nejméně by pak Reynkovi patřili do světa umění - mám pocit, že toto slovo Jirka s Daníkem za celou dobu rozhovorů ani jednou nepoužili. Pro mnohé tak bude těžko přijatelné, že to skutečné petrkovské prostředí by se dalo nejvýstižněji pojmenovat jako proletářské.
Kde se vůbec ten romantický petrkovský mýtus zrodil?
Z nepochopení a obav. Z nepochopení zejména městských návštěvníků tohoto koutu Vysočiny, kteří v těžkých podmínkách zdejšího života spatřovali jakési podobenství o dobrém pastýři. Viděli ho však obrazně řečeno jen z okna své literární kavárny a nepochopili, že se nedívají na obraz, případně exponát, ale na živého člověka. Obavy pak spatřuji v nepřijetí těch nejlepších a současně nejtragičtějších Reynkových prací. Leckde jsou přetiskovány pouze Reynkovy rané verše, z nichž snad pramení onen vypreparovaný mýtus. Ve svých vrcholných sbírkách a grafikách k nám však mluví člověk zmítaný vnitřními bouřemi a přeludy, a kdo zde spatřuje jen zdánlivý vnější klid, zůstává na povrchu. Sestoupit do znepokojivých hlubin Reynkových prací vyžaduje opravdu jistou dávku odvahy.
Je ve vzpomínkách bratří Reynků něco, co vás překvapilo, co jste předtím nevěděl nebo co dokonce změnilo váš pohled na Petrkov?
Když jsem se bratrů ptal, jestli jejich otci nevadilo, že je o jeho práce tak malý zájem, odpověděli mi: „Počítal s tím.“ Tedy: nebyl k nezájmu čtenářů lhostejný, a na druhé straně se jím nenechal nějak ovlivnit. Neúspěch ho neodradil, ohlas ho nepotěšil. To podstatné je přímo v jeho verších a grafice, bez ohledu na jakékoliv interpretace, výstavy či reedice knih. I já tak trochu s mnoha věcmi počítal. Mohu však říci, že řada jiných věcí mě potěšila a snad žádná nezarmoutila.
Petrkov není jen místo zadumaného soustředění, ale i hlasitého smíchu. Není pouze místem občasných nevítaných návštěv, ale i scenérií, ve které se Bohuslavu Reynkovi po dlouhé roky za stromy a rohy zjevovali duchové. Reynkovo literární „mlčení“ v 50. letech nebylo implicitně způsobeno komunistickým hospodařením na rodovém statku. To jen vytvářelo půdu pro manželskou disharmonii a snové představy. Pověstné Reynkovo ranní vstávání kolem jedné hodiny v noci tak nesouvisí jen s nějakým rádobyidylickým klidem na práci, nýbrž i s jeho světem strašidel.
rozhovor vedl Jan Paulas
celý rozhovor na http://www.katyd.cz/clanky/petrkov-ocima-bratri-reynku.html
25.9.2014