Takhle psal slavný Argentinec na konci své spisovatelské cesty

Juan José Saer

Argentinský spisovatel Juan José Saer (1937 - 2005) je kromě jedenácti románů autorem také šesti povídkových sbírek. Ta s názvem Místo právě vyšla v českém překladu Jana Macheje a je chronologicky autorovou poslední. Co je místo? Kde se nachází místo každého z nás? Jsou naším místem bříška prstů nebo povrch Měsíce nebo vůně šeříku? Jaká naše místa se vybaví paměti? Dvacet neobvyklých textů nebanálního autora.

Ukázka: povídka Vůně šeříku

Dnes v noci jsem upřeně pozoroval svá chodidla a připadala mi záhadnější než celičký vesmír. Před několika lety jsem jimi dvě hodiny a čtyřicet pět minut kráčel po prašném povrchu Měsíce. Byla to má druhá expedice. Při té první jsme jej jen několikrát obletěli a hned se zase vydali zpátky domů.

Druhá expedice, při níž jsme s Brownem na Měsíci skutečně přistáli (Andy Wood na nás čekal v základním modulu kosmické lodi a celou dobu kroužil po oběžné dráze), trvala o něco déle, avšak závada na televizních kamerách, podobná té, k níž došlo při expedici na Měsíc Apollo 12, snížila význam této události, tudíž se nám přihodilo totéž co jí, neboť se kvůli své neexistenci v obraze rovněž rozplynula ve skutečnosti a upadla do naprostého zapomnění. Jediným, značně deprimujícím výsledkem expedice Challenger 3, kterou jsem měl tu čest řídit, byl nezájem veřejnosti a takřka okamžité zapomnění, což jsem v hloubi duše nakonec považoval za vysoce uspokojivý fakt, neboť již před svou výpravou na Měsíc jsem se rozhodl, že po návratu pověsím své povolání kosmonauta na hřebík a odejdu do důchodu. A dnes mi nic nebrání v tom, abych si přisvojil pozoruhodnou myšlenku jednoho známého rakouského filosofa: „Mohu snad vůbec vážně zvažovat pouhou hypotézu o tom, že jsem na Měsíci vůbec někdy byl?“

Únava, kterou ze všech možných nebezpečí číhajících na průzkumníka vesmíru rozhodně považuji za nejobávanější, byla hlavní příčinou mého předčasného odchodu do důchodu. Po našem nezdaru se k ní přidal můj odmítavý postoj k přetrvávajícímu zesměšnění, jinými slovy totiž nelze nazvat fakt, že naše expedice, jež vznikla za účelem propagandy, kvůli vadným kamerám zůstala zrakům světové veřejnosti prakticky skryta. Když mi moji nadřízení sdělili, že naše hlavní poslání, jemuž musíme závazně podřídit všechna ostatní, bude spočívat v tom, že v přímém přenosu sledovaném několika miliardami diváků po celém světě zabodneme na Měsíci vlajku našeho státu, okamžitě jsem si uvědomil, že se potvrdilo podezření, jež mě již nějakou dobu pronásledovalo: všichni členové vesmírného programu, generálním ředitelem počínaje a nejobyčejnější uklízečkou konče, se dočista zbláznili.

Brown si určitě myslel totéž, ale i přesto, že jsme si jeden druhého vážili a vzájemně si důvěřovali, jen stěží bych byl dokázal narušit jeho rozvážnost, která je vedle vzdoru jedinou zbraní, díky níž mohou v našem státě příslušníci jeho rasy přežít. Ačkoli to neřekl, byl zřejmě i on unaven tím, že v tělesech, jež se v těchto nesmyslných balistických experimentech nazývajících se vesmírným programem vystřelují, je jen pouhou municí. Zatímco jsem se díval, jak svou tyčkou dloubá do cizí půdy Měsíce, stejně jako to již po staletí provádějí jeho předci s půdou na Zemi, nepřestával jsem si klást otázku, v které chvíli nakonec tyč co nejdále odhodí a tímto význačným gestem nadobro ukončí svou kariéru astronauta.

Jak dokazuji ve své doposud nevydané studii Účely dobývání vesmíru, obchodní a vojenské zájmy tvoří 95 procent, vědecké 4,95 procent, filosofické 0,05 procent. Z těchto tří aspektů je zřejmé, že vědecký zájem si po právu činí nárok být vrcholným středem posměchu. Filosofický zájem je takřka nulový a zájem ekonomický, politický a vojenský, ač se to může jevit nanejvýše přízemní, patrně nejlépe odpovídá skutečné morální úrovni lidstva. Uvedenou studii jsem napsal bez jakýchkoli skrupulí, ačkoli vím, že ti, kteří se domnívají, že mě důvěrně znají, si o mě myslí, že od té doby, co jsem se vrátil z cesty na Měsíc – jako bych pozorováním lidí z tak velké výše odhalil jejich skutečnou velikost –, se ze mě stal misantrop. Vůbec ne: jde o to, že tam nahoře – příslovce, jež má ostatně význam jen vzhledem k naší jedinečné poloze – se z podezření jednou provždy stává prozření. Kdekdo ví, že vesmír je zcela náhodný fenomén, který, ač se z našeho hlediska jeví stálý, je v absolutním měřítku jen žhavým, prchavým vírem, tudíž k prozření nedochází v tomto smyslu tam nahoře. Pokud jsem se při procházce prašným a sterilním přítmím něco dozvěděl, nesouviselo to s Měsícem, nýbrž se mnou samým. Zjistil jsem, že má-li poznání mez, je to proto, že my lidé tuto mez s sebou všude nosíme. Ba co víc: onou mezí jsme my sami. A pokud se vydáme na Mars nebo na Měsíc, a těch pár dalších věcí, co se o Marsu nebo o Měsíci dozvíme, vůbec, ale vůbec naši rozsáhlou nevědomost nezmění.

Není pochyb o tom, že když se z naší rodné vsi vydáme do velkého města a pak na jiný kontinent, kde žijí lidé, kteří se svým vzhledem, náboženstvím a obyčeji od nás krapet liší, dozvíme se o sobě samých trochu víc, ale ta troška nikterak nezmění množství našeho vědění ve vztahu s tím, co nevíme, a to není žádná morální úvaha, nýbrž prosté konstatování. Vědecký prospěch našich expedic je tudíž spíše skrovný. Aby bylo jasno: dobývání vesmíru je stejně jako kterékoli jiné dobývání především dílem obchodníků a válečníků, a jeho vědecké aspekty jsou čistě logistické a pragmatické. Kdyby na Měsíci žili lidé, zotročili bychom je či bychom je vyhladili, stejně jako k tomu došlo v Africe či Americe. Snad jen tehdy, kdyby lidé byli lepší, by cesty na Měsíc měly nějaký smysl.

Mé cestovatelské zkušenosti jsou značně omezené. Vidět Zemi z Měsíce a procházet se po jeho prašném povrchu, slyšet, jak pod tlustými podrážkami mých bot praskají zrnka a kamínky křemíku, olivínu a živce, jak pod nimi skřípá mrtvá skelná hmota, ve mně nevzbudilo větší nadšení než mé návštěvy (přinutily mě k nim dobové zvyklosti, stejně jako mě můj otec voják v jistém smyslu donutil stát se kosmonautem) vodopádů Iguazú nebo pouště Gobi. Neříkám, že by na mě vůbec nezapůsobily, avšak mé nadšení z nich bylo jen nepatrné. Snad za jediný opravdový zázrak, jenž se při mé procházce po Měsíci udál, jsem považoval fakt, že v tamním hnědavém prachu zůstanou po mnoho milionů let otisknuté stopy mých podrážek, avšak i to má svou stinnou stránku, neboť za bezesných nocí či za váhavých a zachmuřených jiter, kdy mi můj život připadá bezvýchodný, do jasného pole mé mysli naléhavě, nepozorovaně a nezávisle vstupují ony široké, drážkované stopy, a mnoho hodin, a dokonce i mnoho dní v ní zůstávají zřetelně a bezvýhradně vtištěné.

Šlápoty, jež jsme s Brownem na onom zlomku vesmíru zanechali, stejně jako kroky lidského rodu, jež znetvořily trpělivou Zemi, nekonečno nijak nepoznamenaly. (Vím, že se takzvaní mužové vědy domnívají, že vesmír je konečný. Pokud je to však pravda, je tomu v odlišné škále, než je ta, do níž se situují lidé, kteří tuto hypotézu formulovali.) Vědět něco o Měsíci: taková byla naše iluze, neboť jsme zaměňovali zkušenost za poznání. Uzavřeni v našich neprodyšných kosmických skafandrech jsme bloudili v šedavém příšeří, lhostejni vůči modré kouli přízračně plující v dáli po černém nebi, a čekali jsme, až pro nás po několika naplánovaných obězích po měsíční dráze přiletí základní modul vesmírné lodi s Andym Woodem na palubě a odveze nás zpět na Zemi.

Snažil jsem se vcítit do Browna, jenž byl obalen do své černé kůže, stejně jako jsem byl já obalen do té své, a zatímco jsme těžkopádně a pomalu kráčeli a tu a tam šťourali vesmírnými tyčkami, jakýmisi kovovými válečky, zapichovali jsme je do měsíčního povrchu a vyndávali je plné hornin, měl jsem dojem, že jsme jeden od druhého izolováni jakousi vrstvou obalů, které z nás činí dvě navzájem neznámé a vzdálené bytosti. Proč musíme za odhalením záhad cestovat tak daleko, když to, co se nachází v naší bezprostřední blízkosti – kupříkladu já sám –, je stejně tak tajemné? Bříško prstů a Měsíc jsou stejně tak záhadné, avšak všech pět smyslů je záhadnějších než souhrn veškeré ohnivé, kamenné nebo plynné hmoty, tudíž dobývání Měsíce, průzkum Slunce nebo návštěva Saturnu, jak z vrtochu nevhodně pojmenovali tyto bezdůvodně existující předměty, nic nevyřeší.

Takovéto nepatrné myšlenky mě napadají při procházkách ulicemi mého rodného města – stejně tak prašnými, jako je povrch Měsíce –, v nichž se však mé stopy rychle rozplývají, takřka ve stejné chvíli, v níž je otiskuji do země. Stáří a to, co k němu náleží, si v jednom z těchto dnů daly se mnou dostaveníčko na jednom pustém nároží. Je nepochopitelné, že Měsíc existuje, takřka stejně nepochopitelné jako to, že existuji já. Že existuje vesmír, je dozajista záhadou. Ovšem to, že se v této jarní noci procházím v klidném stínu stromů, je záhadou ještě větší. Ačkoli mě pohled z Měsíce na modrou kouli obohatil o další rozměr, věci nevyjasnil, stejně tak jako pobyt na Měsíci mi neodhalil nic nového o něm samém, a po pravdě řečeno se na něj, na ten kulatý a žlutě zářící předmět, raději dívám odsud. Tím, že jsem ho tam nahoře viděl z těsné blízkosti, se mé poznání neprohloubilo, a Měsíc se mi tím ještě více odcizil a vzdálil.

Odsud však zůstává stále záhadou, nicméně záhadou povědomou, stejnou, jakou je záhada mých chodidel, o nichž nedokáži s jistotou říci, zda existují či ne, anebo takovou záhadou, jakou je existence rostlin, jako kupříkladu té, jež se jmenuje šeřík a která, když kvete, vydává právě tuto vůni, jež člověku umožní cítit celý vesmír, cítit květ, který právě vyrašil, a všechny květy dávno povadlé a rovněž nekonečné množství květů budoucích, ale také nejvzdálenější souhvězdí, činná nebo již miliony let vyhaslá, všechno, okamžik a věčnost. A když jej nyní u jednoho plotu, ve vlahé temnotě, cítím, celý můj složitý a pestrý život se v tom, co mě učili nazývat pamětí, jakousi záhadnou asociací zpřítomní.

1.3.2017