Olsenova série z Oddělení Q patří mezi špičkou současné severské krimi. Toto je věta, kterou ode mne uslyšíte často, protože romány Jussiho Adler-Olsena považuju za jedny z nejlepších ve svém žánru, které u nás v poslední době vyšly. Sympatický Carl Moerck, jeho nohlsled s vlastní hlavou Asad, nevyzpytatelná Rose a další postavy – po těch pěti dílech, které v češtině vyšly je už považuju za své blízké známé. Pátý díl – Marco – vychází právě v těchto dnech a recenzi již najdete na našem Oku. Olsen nepolevil ve své snaze opět nadchnout své čtenáře, jak příběhem cikánského chlapce Marca, který se vzepře své komunitě, tak dalším rozkrýváním minulosti lidí z Oddělení Q. Olsen si bere na paškál vysokou politiku - ve hře je korupce při poskytování zahraniční pomoci a je jasné, že ani tentokrát nebude mít Calr Moerck, hlava Oddělení Q, klidné spaní. Marco je skvěle napsaná detektivka, kterou mohu s klidným svědomím doporučit nejen těm, kterým tento žánr učaroval, ale i těm, co tento žánr teprve chtějí poznat.
Myslím, že Evžen Boček si za tu krátkou dobu, co se představil českým čtenárům vydobyl takovou pozici, že jeho jméno není třeba nějak přesvědčovat. Jeho předchozí dvě knihy - Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu - stále zajímají nové a nové čtenáře a tyto knihy se takřka přes noc staly největším českým bestsellerem posledních let. Byť kritici poukazují na přílišnou přímočarost a jednoduchost Bočkova humoru, čtenáři jeho knihy milují. Deník kastelána je ale úplně jiný. V minulosti již dvakrát vyšel, dávno před “Aristokratkami” a navíc pod jménem Jan Bittner. Evžen Boček, milotický kastelán, nechtěl vystoupit ze své bezpečné anonymity. Teď, když nedočkaví čtenáři touží po dalších Bočkových knihách vychází Deník kastelána znovu a tentokrát již pod pravým jménem autora. Nečekejte ale, že se bude smát tolik, jako v Aristokratkách. Deník kastelána je temný příběh o člověku, který odešel z pohodlného městského života do nejistoty. Deníky kastelána z malého zámku kdesi na moravském venkově z poloviny devadesátých let nejsou povrchní zábavou, jako je Aristokratka. Najdete v nich sílu okamžiku a úvahy o životě. Troufám si říct, že Deník kastelána je ještě lepší, než Aristokratky.
Sice moc nerozumím tomu, jak se může někdo odstěhovat ze slunného Nice do Prahy, ale přesně to udělala Francesca, hrdinka knihy Pravda a láska. Její muž je profesionální diplomat a ona začíná objovat Prahu a Česko. Krásné, ale ponuré město ji děsí, zdejší řeči nerozumí a navíc záhy zjistí, že si tu její muž našel milenku. A tak se francouzská středoškolská profesorka v českém hlavním městě vydává na pomalou cestu emancipace: začíná vyučovat francouzštinu, poznává prostředí i lidi, nechává se okouzlit svým šarmantním, tajuplným studentem a chtě nechtě se zaplétá do příběhu s lehkou příchutí politického thrilleru. Praha se dá bez nadsázky označit za jednu z hlavních hrdinek románu. Pro českého čtenáře její román obnáší jednu mimořádně zajímavou rovinu navíc: je mu totiž umožněno sledovat, jak se typická francouzská levicová intelektuálka střetává s prostředím, kde se na cokoliv levicového pohlíží s nevraživostí, a jak vnímá pro ni poněkud nepochopitelnou postkomunistickou mentalitu.
Jedním z velkých hitů loňské knižní sezony byla kniha Osvětimská knihovnice, která vyprávěla příběhy Dity Krausové - dívky, která žila v koncentračním táboře. Dita Krausová byla skutečnou postavou a její manžel byl Ota B. Kraus, česko-izraelský spisovatel. Cesta pouští je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku ve středních Čechách. Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“.
Na závěr jsem si nechal knihu, která mi udělala radost hned dvakrát. Ernest Hemingway je nesporně jeden z největších klasiků literatury 20. století. Slyšeli jsme o něm všichni - někteří jen při školním vyučování. Jeho život rozhodně nebyl příkladný, ale ve 20. století bychom našli málo lidí, kteří psali lépe, než on. Zatímco v době před rokem 1989 tu vycházel celkem pravidelně, v polistopadových poměrech to tak slavné nebylo. A to se rozhodlo napravit nakladatelství Odeon, které navíc - a to je má druhá radost - svěřilo grafickou a typografickou úpravu této řady jednomu z nejpovolanějších lidí u nás: Martinovi T. Pecinovi. Kniha už na první pohled vypadá tak dobře, že se stane nedílnou součástí našich domácích knihoven. Rajská zahrada vyšla posmrtně a česky zatím pouze jednou. Román je do jisté míry autobiografický – portrét mladého spisovatele Davida Bournea, jeho manželky a jejich společné přítelkyně… Poněkud netradiční manželství ve třech.
17.9.2014