Plastici den za dnem
Josef Rauvolf
Kniha Plastic People a český underground není jen obsáhle pojatou historií kapely, již komunisti neměli rádi – její autor Jaroslav Riedel přibližuje i další výrazné kapely domácího undergroundu, jeho písničkáře. A také neustálý boj o udržení se v podmínkách reálného socialismu. Každý jistě ví, co to obnášelo...
O významu našeho undergroundu již snad není třeba jakkoli pochybovat, a to jak toho hudebního, tak nehudebního – pokud to lze vůbec nějak od sebe oddělovat. Ale budiž... Pokud jde o muziku, máme sice řadu vzpomínkových knih, dosud však chyběla práce, jež by vše shrnula a podala v utříděné, přehledné formě. A je nejspíš typické, že jsme na knihu Plastic People a český underground museli čekat tak dlouho.
Publicista Jaroslav Riedel je pro tento úkol bezpochyby povolaným autorem, našemu undergroundu se dlouhodobě věnuje jako editor, připravil řadu archivních nahrávek, píše o něm, se všemi protagonisty – i s těmi již nežijícími – mluvil. Zároveň, a to je jistě výhoda, onu dobu nezažil, nepatřil do tehdejšího okruhu kolem Plastiků, díky čemuž má patřičný odstup. Kromě toho, svým založením je spíše archivář, velice pečlivý archivář, můžeme tedy všem uváděným faktům, datům a podobně věřit, a nemá smysl hledat nějaké faktické chyby. Má to ovšem i svou stinnou stránku, v historickém pohledu na hudební tvorbu undergroundu sice nic nechybí, přesto by mohl být text jaksi šťavnatější. Zkrátka, aby neměl čtenář pocit, že čte jen mnohonásobně rozšířený časopisecký článek. A jistě by nebylo ke škodě, kdyby se autor v případě nahrávek nedržel jen více méně popisu, ale více se pustil do jejich hodnocení. Asi tak, jako je tomu v případě alba Jak bude po smrti – zde ovšem obsáhle cituje výtečný text Jaromíra Typlta... U publikace, aspirující na komplexní pohled na náš hudební underground bychom to očekávali.
Abychom ale jen nekritizovali, především je třeba vyzdvihnout péči a úsilí, jež Riedel knize věnoval. Pokud pracuje s dobovými dokumenty, vždy je zasazuje do kontextu, a lze jen pochválit, že citacemi nešetří. Ne všichni totiž onu blbou dobu pamatují, a nelze předpokládat, že toto veskrze zajímavé téma přitáhne pouze starší čtenáře – ostatně, věková skladba publika na koncertech jak Plastiků, tak DG 307, i dalších kapel potvrzuje, že underground má naštěstí co říct i těm mladším. Přiblížení oněch neveselých reálií tak má své opodstatnění, jistě i proto je zařazeno mnoho faksimilí úředních dokumentů, rozsudků, jsou citovány policejní a estébácké protokoly. Vlastně tak ani nevadí, že obrazového doprovodu v knize tolik není, i když, neškodil by... Pochvalu zasluhují bohaté přílohy, samozřejmostí je kompletní diskografie všech kapel a písničkářů, o nichž je v knize řeč, a to jak domácí, tak zahraniční, soupis všech koncertů jak Plastiků, tak dalších kapel, proměn jejich obsazení. Přínosem je přiblížení všech čtyř kronik kapely PPU, které jsou jinak běžnému čtenáři nepřístupné.
Shrnuto: kniha Plastic People a český underground, i přes zmíněné výtky, plní, co slibuje její titul, a lze ji jen doporučit každému příznivci, a to nejen našeho "androše", ale i těm, kteří se zajímají jak o dobu komunistického útlaku, tak o roli, již hrála nezávislá kultura.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
28.2.2017