Chlapče, tebe bych chtěla vidět ve sprše - pokračování rozhovoru s Alexandrou Berkovou
Božena Správcová
Vychází kniha O psaní. Spisovatelka Alexandra Berková (1949 - 2008) byla mimo jiné i lektorkou kursů tvůrčího psaní, vlastně přesněji byla tou, které tento obor u nás uváděla jako jedna z prvních do života. Suma jejich vědomostí o tom, jak psát a na co si dát pozor, teď vychází souhrnně. Její součástí je i rozhovor autorky s redaktorkou Boženou Správcovou. S laskavým svolením vydavatele z něho publikujeme ukázku. Tentokrát druhou část.
Kromě pedagogického působení také překládáš a pracuješ na scénářích – přináší ti to nějakou zkušenost, která je pro psaní užitečná?
To dělám kvůli prachům. Nicméně každá práce je zkušenost. Mockrát jsem si říkala, jak by bylo krásné, kdybych to dělat nemusela. Kdybych měla rentu – nebo mě někdo živil... Jenže bych shnila. A taky: ať má někdo jakékoliv množství peněz, vždycky mu schází deset procent. Kolik asi schází Rothschildovi? Scénář je nesmlouvavý: Tam neprojdou náznaky, domněnky, tři tečky. Všechno je vidět a slyšet – a škrtá se ne po řádcích, ale po stránkách.
Je tedy možné říct, že v próze tě tato zkušenost nutí k větší zkratce?
Spíš bych řekla, že mě to zbavuje „povinnosti“ dělat dějové prózy. Jen jednou jsem scénář přepsala jako text. Nepovažuji ho za prózu, ale je dobře, že jsem to udělala – dost lidí si totiž myslelo, že nevyprávím příběhy proto, že to neumím. Jenže já to v próze nedělám, protože mě to nebaví. Nebaví mě to ani číst – tak proč to psát.
Ty jsi vystudovala češtinu a výtvarku, nemýlím-li se. Jak to máš s výtvarnem teď? Co užitečného se prozaik může naučit od malířů?
Vždyť já jsem vlastně neúspěšná malířka! Češtinu a výtvarku jsem studovala hlavně proto, že mě nevzali na UMPRUM. Pročetla jsem se pubertou, neuspěla jsem při přijímačkách na střední UMPRUM, tak jsem šla na sklářskou průmyslovku. A když mě pak nevzali na vysokou UMPRUM, tak jsem přešla náměstí (to bylo 2. července, měla jsem právě narozeniny) a zkusila přijímačky na filozofii. Na ty jsem se vůbec nepřipravovala a udělala jsem je. Protože jsem, chudinka nešťastná, ubohá, namísto milostných afér mládí pročetla. A na FF UK jsem narazila na Františka Buriánka, o němž jsem v tu chvíli vůbec netušila, že je to náš vrchní čapkolog. No a já do svých šestnácti let přečetla Čapka úplně celého. Knihovnice v teplické knihovně, kam jsem tehdy chodila, mi ho už skoro odmítala půjčovat – to nemůžeš číst pořád jednoho autora, vem si taky něco veselýho, jinýho – jenže mně ty texty – např. Hordubal, Povětroň a Obyčejný život – zkřížily cestu v době, kdy to se mnou šíleně cvičilo – pamatuju se, jak na mě v Povětroňovi dýchlo, že černoška měla prsa jak dva leklé kapry... A ta slovní šťavnatost s vizí duchovního rozmachu ve vechtrovském domku na konci světa v Obyčejném životě: my všichni jsme bratři... Z toho jsem se nemohla probrat. Nebo krátké juvenilie, Z Krakonošovy zahrady, to nejsou jen tak nějaké hrátky, jak se učilo ve škole, to je přehlídka duchovního bohatství a mnohosti stylů; v dobových kritikách se tehdy spekulovalo, zda „bratři Čapkové“ nejsou pseudonymem nějakého zhýralého milionáře... Je to inteligentní a je to múzické, ostatně překlady Francouzské poesie nové doby od Karla Čapka podle mě dodneška nejsou doceněné – on všechno překládal z originálu, bez tzv. podstročniku! (to je ale fujtajbl slovo...) A naprosto skvěle! Takže Čapka jsem nahltala, a ještě také Shakespeara, toho do deváté třídy na základní škole, protože jsem byla hluboce nešťastná a s dětmi jsem si nehrála. Otec mě od čtení honil a svým osobitým způsobem říkal, že když budu pořád jenom číst, budu tlustá, budu mít tlustý brejle a nikdo mě nebude chtít. Potom naopak následovalo období kolem šestnácti sedmnácti, kdy jsem se doma zdržovala úplně minimálně, hrála jsem tenis a závodně plavala. To mi zas říkal, že jsem vychrtlá jako komediantská herka.
Rodičům se člověk nezavděčí…
To jsme ale nějak zamluvily to výtvarno...
Jo, takže jsem měla načteno – asi jako když si dítě hraje s delfínama a pak se diví, že umí plavat. Tak mě vzali na filozofii. Kromě toho jsem se také pokoušela malovat, což bylo absolutně příšerný. V tomto směru se mi vůbec nepoštěstilo, nezkřížily mi cestu osobnosti, které by mě k něčemu přivedly. Anebo jsem je sama minula. Chodila jsem k místnímu teplickému výtvarníkovi, což byl takový plakátový umělec, který nás učil používat uhel naplocho. Při čtení jsem nemusela podávat žádné výkony, byla to oáza – žádní rodiče v tom nevrtali. Takže malování zůstalo jako nenaplněná láska pro příští život. Malování a muzika. Zpěv. Nicméně to tíhnutí k výtvarnu a výtvarná výchova na škole mi dala schopnost vnímat hodnoty, kterých bych si jinak asi nevšimla. Barevná sousedství například. Schopnost jednotlivin naplno zaznít až při setkání s jinou kvalitou. O tom jsem se vlastně dozvěděla až od profesora Sýkory. Byl, jako v té době hodně sympatických lidí z různých vysokých škol, „odložen“ na peďáku. Zdeněk Sýkora a Kamil Linhart. Od něj jsem poprvé slyšela o zenovém buddhismu. Byly to veliké zážitky: jezdili jsme do plenéru, na výlovy rybníků – prostě život. Tehdy jsem teprve začala vnímat vztahy uvnitř celku a zbavovat se drmolení informací a ctít přesnost výrazu. To platí na plátně, u psaní, v muzice.
Takže učitel, přirozená autorita, je v umění dosti významná postava, jestli ti dobře rozumím.
Ve všech oborech. Myslím, že tahle štafeta, předávání lásky k věci, je jedinou cestou vývoje.
Kdo byl tím odborníkem pro tebe?
U psaní Karel Čapek. Při uvažování o podstatě věcí Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart, Karel Malich. A můj otec. Ten tedy mé zapálení spíš dusil, ale nesnášel přibližnosti a rozmazaný amatérismus. Tehdy mě to štvalo, dneska mu rozumím. Otec byl dirigent. Muzikant. Ale k lidem byl hluchý. Ale pamatuju si, jak jednou jedinkrát doma promluvil spontánně – vyprávěl, jak se snažil dirigovat školní orchestr: Tak jsem tam nad nima stál a mával rukama, díval jsem se na ty zátylky, protože děti luštily noty a nebyly schopné se v nich orientovat, až jedna dívenka, houslistka, zvedla hlavu, tak jsem jí takhle pokynul, ať přidá – a vona mi ty housle podala! Za tohle skoro tátovi odpouštím, že se se mnou nikdy nebavil: jenom vydával instrukce a myslel si, že je to to hlavní, co my tři děti potřebujem k životu.
Máš teď něco rozepsáno, resp. máš v plánu se do něčeho pustit?
Mám setrvale něco neodevzdáno, povinností mnoho, nutností ještě víc – žít se musí, že ano. Teď jsem zaplaťpánbůh odevzdala jednu věc pro ČT, už tam jen piluju slovosledy, takže bych možná i mohla mít na půl roku z čeho žít. Záměrů mám strašně moc, hrozný je, že mi to jde čím dál hůř s vědomím, kolik čiperných a bystrých očí zaznamená každé klopýtnutí...
Hůř to jde proto, že jsi k sobě čím dál kritičtější?
Nejspíš. Hledat téma není problém, ale volit způsob tlumočení je čím dál těžší, protože mi všechny cesty připadají dávno vyježděné; svět už pro mě není tak nový jako kdysi, ale naštěstí je plný pitomin, komplikací a zkomolenin, že je pořád o čem psát. Předsevzala jsem si, že se nenechám spláchnout temnotou, ať už mi zastře čenich a cloumá se mnou jakákoliv. Chci, aby to bylo perlivý, aby to lidi bavilo.
Do jaké míry je pro tebe důležitá kritika, resp. ohlasy vůbec?
Kritik je taky člověk a kritika může být negativní z mnoha důvodů: jsou nadutci, zabývající se kritikou, protože jim chutná stoupnout si na stoličku a žehnat nebo hanět, jsou kritici-nepíšící autoři, kteří mají apriorní představu, jak by to všechno mělo vypadat, ale brání jim vlastní lenost a strach – ale z těch soudných, kterým jde o orientaci v literárním prostředí, jako je Pavel Janoušek, jako byl Vladimír Macura například, je kritik vůči autorovi buď cizinec, tj. autor mu prostě nesedí, nebo je na stejné vlně a vnímá autorův směr, cíl i nedostatky: A to je ono. To se pak nepohybuje na ose žehnání–zatracování, ale jakožto autorovo alter ego a vidí – pak má smysl brát kritiku vážně. Nejhorší je, když je to kritika rezonující, negativní a má pravdu. To se mi ještě nestalo – a myslím, že z jediného důvodu: že nepouštím ledabylé snadnosti. Můžu něco samým škrtáním usmrtit, můžu se netrefit – ale nepustím odfláknutost, efektní easy-art. Na to jsem moc stará a psaní beru vážně. Takže i když strouhám ten smrk tak dlouho a usilovně, až je z něj párátko, a to se potom zlomí, pořád je u toho informace snažila se. (Jsem zvědavá, kdo to použije proti mně.)
Stalo se ti někdy, že by ses z nějaké recenze dozvěděla něco zajímavého?
Dozvěděla jsem se od Janouška. Ale staly se mi různé věci. Například Peňás ve své mladickosti před lety strašně strhal Magorii a mně to bylo úplně jedno. A nemyslela jsem si, že je vůl: mám pro něj prostě slabost, nepřipadalo mi to záměrně ubližující. To Josefa Chuchmu pamatuju jako šťavnatého srdečného mladíka – pak se ale něco stalo, přestal jíst maso či co – a nějak vystyd – a začal absurdně trestat, což je katastrofa, když je kritik inteligentní. Jako by zapomněl, že autoři jsou taky lidi, přestal vnímat odvedený výkon a začal srovnávat text s apriorní představou. Není problém najít nedostatky, když je hledám. A když je najdu, už vůbec není problém jejich jménem usvědčit autora z malosti. Taky je snadné zatratit celý text, u kterého třeba pominu osmdesát procent jiných kvalit jazykových, obrazových, akustických apod. Milovala jsem velmi Vladimíra Macuru. Takového člověka mít rád není výkon, samozřejmě, protože byl úžasný i jako vědec a jako autor a jako člověk; a tím pádem i jako kritik. Měl nádherný esprit a smysl pro humor. Vladimír byl jeden z mála, o kterých můžete říct okouzlující. Je ho škoda. No a protože jsme vlastně všichni autoři, jen někteří nepíšou, vzpomínám si na jednu zvlášť nenávistnou, pohrdající a agresivní kritiku; nevěřila jsem svým očím, o čem to ta autorka vlastně mluví – a pak jsem se dozvěděla, že je to muž, píšící pod jménem své ženy: schován za ní jako za bukem sbírá odvahu k sebeprosazení. To jsem si říkala: Chlapče, tebe bych chtěla vidět ve sprše. Ale jen ať se ukájí kritikou – není sám – pořád lepší, než kdyby vraždil prostitutky...
29.8.2014
