Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart
Tomáš Weiss
Tak zní celé Mozartovo jméno. kterým byl po narození v roce 1756 pokřtěn. Už ve čtyřech letech bylo zřejmé, že je na planetě hudební génius. Však si taky musel se svým dílem pospíšit - zemřel v necelých šestatřiceti letech. Knihu Mozart napsal známý polyhistor Paul Johnson.
Mozart se narodil jako poslední ze sedmi dětí v rodině Leopolda Mozarta, muzikanta působícího ve službách salcburského arcibiskupa a jeho ženy Anny Marie, dcery Nicolause Pertla, jenž působil jako zástupce prefekta. Pět ze sedmi Mozartových dětí zemřelo v raném věku, přežil jen Amadeus a jeho sestra Maria Anna, které se nejen v rodině přezdívalo Nannerl. Dalo by se předpokládat, že špatným zdravím trpěly i dvě poslední děti, ale tak to nebylo. Mozart byl drobné postavy, měřil kolem sto šedesáti šesti centimetrů, měl blonďaté vlasy, světlou jemnou pleť a tenké křehké kosti, takže rozhodně nepůsobil nijak robustně. Během života ho sice opakovaně trápily ledviny, ale jinak byl Mozart zdravý a velmi činorodý, mnozí jeho současníci by jistě řekli, že byl hyperaktivní. Pravidelně jezdil na koni, hodně cestoval, nesmírně miloval tanec a nijak se v tomto směru nekrotil, především ale do úmoru pracoval, mnohdy pozdě do noci, a často vydržel skládat do časných ranních hodin.
Mozartovi nebyl dopřán dlouhý život, což všichni hudbymilovní lidé pokládají za neskutečnou tragédii – a rozhodně mají pravdu. Ani zde ale nesmíme zabíhat do extrémů a dramatizovat ztrátu, kterou jeho předčasný odchod jistě znamenal. Mozart byl mimořádně plodný skladatel, daleko aktivnější než devět z deseti velkých hudebníků minulosti. Liszt jednou dokonce poznamenal, že Mozart složil tolik hudby, že kdyby ji měl zkušený přepisovač všechnu zaznamenat, nezvládl by to ani za celý život. Své první skladby, Andante a Allegro (označené čísly 1a a 1b v seznamu, který sestavil velký znalec a organizátor Mozartovy hudby Ludwig von Köchel), složil v pěti letech. Slavný a uznávaný muzikolog Donald Francis Tovey, jenž se proslavil řadou skvělých postřehů nejen o Mozartovi, dospěl k závěru, že Amadeus byl v pouhých dvanácti letech zralým hudebníkem. Rozhodně ale neusnul na vavřínech a pokračoval v pilné práci – neuběhl jediný měsíc a často ani celý týden, aby nenapsal nějakou významnou skladbu. Celkem složil sedmnáct mší (včetně devíti krátkých mší – missae breves – které byly komponovány tak, aby netrvaly víc než čtyřicet pět minut), jedno rekviem (které nedokončil) a dále různá kyrie, litanie, skladby k večerní bohoslužbě, magnificat, sedmnáct chrámových sonát a kantát či oratorií. Jeho rozsáhlé dílo dále zahrnuje sedm velkých oper a šestnáct dalších méně významných, řadu intermezz, slavnostních skladeb známých jako feste teatrali, serenád a skladeb pro divadlo (drammi per musica) a třicet pět písní. Dále se nám od něj zachovalo sedm hudebních doprovodů k baletu, osm duet nebo skladeb pro pěvecký sbor a orchestr, padesát osm árií (osm pro bas, jedna pro alt, jedenáct pro tenor a třicet osm pro soprán). Mozart celkem složil jednašedesát symfonií (včetně samostatných vět), dvacet čtyři serenád a divertissement, devatenáct skladeb pro dechové soubory, patnáct pochodů, dvě stě devatenáct tanců (včetně padesáti šesti německých tanců, padesáti osmi lidových párových tanců známých jako contredanse a sto pěti „obyčejných“ tanců); je autorem dvaceti třech koncertů pro klávesové nástroje, deseti koncertů pro strunné nástroje a šestnácti koncertů pro nástroje dechové; napsal dvacet sedm kvartetů a šest kvintetů pro strunné nástroje a k tomu množství dalších děl, které se jen obtížně zařazují.
Za to, že se do skládání pustil v tak brzkém věku, do značné míry vděčíme jeho otci. Leopold Mozart (1719–1787) pocházel z bavorského Augsburgu, kde se narodil jako syn knihaře Johanna Georga Mozarta a jeho ženy Anny Marie. Byl to vzdělaný muž – studoval na jeziutském gymnáziu a lyceu a podle přání rodičů se měl stát knězem, ale po otcově smrti vstoupil na salcburskou univerzitu, kde studoval filozofii a práva. V Salcburku se rovněž přidal k místní muzikantské společnosti a okamžitě na sebe upozornil jako schopný instrumentalista. Salcburk byl sídlem arcibiskupa a dnes se často tvrdí, že v Mozartově době to bylo zatuchlé provinční centrum bez skutečně bohatého kulturního života. To ale není pravda. Hemžilo se to tam muzikanty, kteří pracovali pro devět velkých kostelů a samozřejmě také katedrálu. Ve městě působila řada sborů a orchestrů a také farních fundací, které pravidelně zaměstnávaly profesionální hudebníky. Muzikanti ale byli jen velmi špatně placeni, a když se Leopold dostal do arcibiskupských služeb, zcela samozřejmě jedl u stolu spolu se sluhy a zaměstnanci paláce. Měl štěstí, že si vzal ženu z poměrně zámožné a vysoko postavené rodiny, ale velké věno nezískal a jeho manželka postrádala jakékoli ambice. Samotný Leopold byl ale pilný a ctižádostivý muž. Miloval hudbu a poctivou prací se stal jedním z nejvzdělanějších muzikologů své doby. Specializoval se na housle a jeho škola hry na housle Versuch einer gründlichen Violinschule, která vyšla ve stejném roce, kdy se mu narodil Amadeus, byla současně významnou teoretickou prací, jež mu zajistila uznání hudebníků z celé Evropy. Leopold byl racionální člověk. Poměrně záhy pochopil, že jako sólista se nejspíš neprosadí, takže místo aby se věnoval své vlastní kariéře, zaměřil se na své děti. Nannerl se pod jeho přísným a zkušeným dozorem stala prvotřídní hráčkou na cembalo a později klavír, ale to otci nestačilo, takže ji současně učil skládat. Ještě talentovanějšího žáka nicméně Leopold našel ve Wolfgangovi; syn ho svým neobyčejným nadáním natolik nadchl, že v roce 1760, když byly Amadeovi čtyři roky, takřka zanechal komponování a vystupování a zcela se soustředil na jeho hudební výchovu.
Zanedlouho dospěl k pevnému přesvědčení, že na svět přivedl génia – Leopold byl hluboce zbožný muž, takže to pochopitelně vnímal tak, že je za synův mimořádný dar zodpovědný Bohu. Na Wolfganga hleděl bez nadsázky jako na zázrak a přesně tak se o tom taky vyjádřil: „Děkuji za něj všemocnému Bohu, pokud bych tak nečinil, byl bych ten nejnevděčnější tvor na zemi. A jestli bylo mým úkolem přesvědčit svět, že se stal zázrak, pak to musím udělat právě teď, v době, kdy se lidé zázrakům vysmívají a popírají jejich existenci. Už proto musí uvěřit.“ Musíme si uvědomit, že zanícená zbožnost, jež vyzařovala z otce, spoluurčovala i Mozartův život, od mládí přes dospělost až do smrti. Leopold byl přesvědčen, že synova hudební výchova musí mít kromě profesního také hluboce duchovní rozměr a Wolfgang ho v jeho víře utvrzoval: na každý podnět reagoval s tak mimořádným zájmem a nadšením, jako by ho skutečně vedla Boží ruka. V roce 1778 Leopold synovi napsal: „Jako malý ses nechoval vůbec dětsky; působil jsi vážně a soustředěně, když sis sedl ke klaviatuře nebo ses jakkoli jinak věnoval hudbě, neměl jsi nejmenší pochopení pro žerty. A to není vše. Tvářil ses tak nesmírně vážně, že mnoho moudrých a zkušených dospělých… při pohledu do tvé nadšené a současně hluboce zamyšlené tváře vyjadřovalo pochybnost, zda se dožiješ vysokého věku.“
Mozartovo dětství a jeho dlouhé cesty Evropou máme velmi dobře zdokumentované, neboť Leopold Mozart se pilně věnoval psaní dopisů a stejně dlouhé a podrobné zprávy vyžadoval i od své ženy a dětí. Všichni Mozartovi navíc dopisy pečlivě schraňovali. To je také důvod, proč třísvazkový soubor shromážděný a přeložený Emily Andersonovou – skutečně mimořádná odborná publikace vynikající tvůrčím přístupem, jež poprvé vyšla v roce 1938 – obsahuje šest set šestnáct dopisů (1 447 stran) z let 1762 až 1791, a navíc dalších patnáct věnovaných Mozartově smrti a jejím důsledkům.
Z prvních Leopoldových dopisů se dozvídáme mnoho zajímavého o Wolfgangově dětství a jeho vlastní dopisy z pozdější doby jsou jedinečným záznamem jeho dospívání, jenž nám u naprosté většiny slavných skladatelů chybí. V dopisech najdeme řadu zvláštností. Například devět dopisů (další tři se nezachovaly) bylo adresováno Mozartově sestřenici Marii Anně Thekle, dceři Leopoldova bratra Lea, o které Wolfgang mluvil jako o „malé sestřence“ a která žila v Augsburgu. Dopisy zaujmou hned ze dvou důvodů. Za prvé tím, že Mozart si v nich hraje se slovy podobně, jako když improvizoval na cembalo nebo klavír; ke slovům přistupuje stejně jako k notám. Pátého listopadu 1777 například píše: „Nejdražší chlupatá sestřenko! … Dnes se mi do mých neřádů pařátů dostal dopis mého otce ohaře úhoře. Ha! Ha! Doufám, že i vy jste dostala drobnou notičku botičku, co jsem vám poslal.“ A v podobném duchu psal i další dopisy. Jsou plné podobných nesmyslných slovních hříček, které se často prakticky nedají přeložit. Dalším důležitým rysem těchto dopisů je velké množství neslušných, mnohdy obscénních výrazů, které se v prvním vydání neobjevily, ale později se ke čtenářům přece jen dostaly. Jako příklad můžeme uvést kratičké přání sestřence: „Oui, par ma foi. Seru vám na čelíčko a hovínko ať vám stéká na tělíčko… no nic, přeji vám dobrou noc a abyste se posrala mocičky moc.“ Thekla odpověděla v podobném duchu. Někteří odborníci tvrdí, že Wolfgang měl se sestřenicí milostný poměr, ale neexistují o tom žádné důkazy, i když víme, že Thekla spala s řadou mužů a přivedla na svět nemanželské dítě. Podobné pasáže najdeme také v dopisech, které Mozart později adresoval své ženě. Dvacátého třetího října 1777 jí napsal: „Buď tak hodná a vyřiď, prosím, své matce, že ji budu vždycky milovat… aspoň tak dlouho, dokud bude mít v prdeli řiť. Tobě přeji, abys byla i nadále zdravá, má nejdražší přítelkyně, aby sis užívala radostí života a sem tam si dopřála malý pšouk.“ Musíme si ale uvědomit, že podobně obhroublé vyjadřování bylo v osmnáctém století v německy mluvících zemích poměrně běžné a u Mozartů takto mluvila – či přinejmenším psala – celá rodina. Člověk nevychází z překvapení – vlastně bych měl mluvit spíš o pořádném šoku –, když čte dopisy Wolfgangovy matky jeho otci. Vezměme si třeba dopis, který mu tato navenek ctihodná, značně toporně působící postarší dáma poslala druhého října 1777 z Mnichova: „Taky předej pozdravení Tresel a vyřiď jí, že co vyseru, ať klidně sežere.“
Daleko důležitější je ale to, že početné dopisy rodiny Mozartových nám umožňují podrobně sledovat Mozarta na cestách Evropou, na nichž ho samozřejmě doprovázel jeho otec. A z dopisů se dozvídáme také o Leopoldových finančních záležitostech – přesněji řečeno o tom, jak nesnadno vycházel s penězi. Starý a na svou dobu velkorysý salcburský arcibiskup Sigismund Graf von Schrattenbach sice toleroval Leopoldovy časté a dlouhé absence, ale někdy mu přece jen nechal zkrátit či pozastavit plat. O Leopoldově finanční situaci velmi dobře vypovídá například dopis ze šestnáctého prosince 1771 adresovaný „Mému vzácnému děkanovi salcburské arcibiskupské katedrální kapituly“, v němž poníženě prosí, aby si směl ponechat dvacet osm zlatých a třicet krejcarů, které mu byly omylem vyplaceny. A podobných dopisů nebylo málo. Leopold měl velké štěstí, že mu Wolfgang mohl alespoň trochu vypomoct. Peníze dostával za veřejné koncerty (na kterých se vybíralo vstupné) a platili mu také vydavatelé za jeho skladby. Ti však v této době teprve začínali a uživit se prodejem skladeb nebylo ani pro slavné a zavedené skladatele nijak snadné. Vlastně to vůbec nešlo. Například Johannu Sebastianu Bachovi za jeho života vydali jen devět z jeho nejvýznamnějších děl. Mozart na tom byl o trochu lépe, ale ne o moc, což je také důvod, proč se nám tolik skladeb zachovalo v jeho rukopise. To, jak obtížně se skladby prodávaly, velmi dobře ilustruje dopis Mozartova otce vydavateli J. G. I. Breitkopfovi z Lipska, datovaný sedmým únorem 1772. „Pokud byste chtěl tiskem vydat některou ze synových skladeb… stačí, když mi sdělíte, jaká by se vám nejlépe hodila. Wolfgang vám může nabídnout skladbu pro klávesové nástroje nebo trio pro dvoje housle a violoncello nebo kvartet pro dvoje housle, violu a violoncello případně symfonie pro dvoje housle, violu, dva rohy, dva hoboje nebo příčnou flétnu a basso continuo. Stručně řečeno, syn vám napíše jakoukoli skladbu, která by vám podle vašeho názoru mohla přinést očekávaný zisk.“
V roce 1862 Ludwig von Köchel sestavil seznam Mozartových prací, jenž od té doby vyšel v mnoha revidovaných vydáních a dodnes je základním nástrojem pro všechny, kdo se chtějí zorientovat v Mozartově neskutečně obsáhlém díle. Vydávání Mozartových skladeb se účastní více než dvacet akademických institucí a počet knih, které o něm byly napsány, již v roce 1962 převyšoval čtyři tisíce. Dnes jich bude odhadem nejméně dvakrát tolik. Velká evropská města, Salcburk (ten prostřednictvím každoročního světoznámého festivalu), Mannheim, Augsburg nebo Vídeň soutěží v provádění Mozartových děl a konkurovat se jim snaží mnohá další kulturní centra z celého světa. Existují specializované festivaly jako například ten v britském Glyndebourne, kde se hrají Mozartovy opery. Spočítal jsem, že pravidelnou součástí světového hudebního repertoáru je v současnosti šest Mozartových oper, osm mší (včetně Rekviem), šestnáct symfonií, dvanáct klavírních koncertů, osm koncertů pro další sólové nástroje, dvacet čtyři komorních skladeb a osmnáct dalších prací různého charakteru; takovým zastoupením se žádný další skladatel pochlubit nemůže. Postupně navíc přibývají další, i když je třeba říct, že některé dočasně mizí, byť nikdy nadlouho. Nejoblíbenější ze všech Mozartových oper je nejspíš Figarova svatba, s níž úspěšně soupeří další skladby, zejména Malá noční hudba, koncertantní symfonie a koncert pro klarinet – vyskytují se v tak velkém počtu nahrávek, že je znají nejen všichni odborníci, ale takřka celá hudbymilovná veřejnost.
Mozart s otcem často probíral, jak to, že některé skladby se líbí tolika lidem, zatímco jiné zaujmou jen znalce a jen několik málo skladeb osloví obě skupiny. Sám Mozart o tom říkal, že u některých skladeb se „pořádně zapotil“, zatímco jiné „se skládaly samy“. Mozart je ale nikdy nesoudil. Nehodnotil je podle toho, jak jsou složité či oblíbené. Byl totiž mimořádně velkorysý, tolerantní a také „hladový“. Na jedné věci ale vždy trval, i když přímo to nikdy neřekl: vždy vyžadoval dobrý vkus. Je takřka zázrak, že právě vkus jeho neskutečně početným skladbám nechybí, přestože je často komponoval v až neuvěřitelném chvatu. Totéž bychom s klidným svědomím o žádném dalším skladateli říct nemohli, s jednou čestnou výjimkou, kterou je Johann Sebastian Bach. Mozartovy skladby posluchače těší, často ho dojímají, nutí ho přemýšlet, vzrušují ho a chlácholí, dráždí a matou, uvrhají ho do nejhlubšího smutku a vynášejí na křídlech štěstí, vyvolávají v něm melancholickou náladu, nutí ho hloubat o životě, poskytují mu nekonečnou radost a potěchu. Nikdy ho ale nemohou znechutit. Mozarta jeho vrstevníci nedokázali plně docenit a on to věděl. Přesto s nimi vždy jednal poctivě a jako skladatel nikdy nepodváděl. Proto byl podle mého názoru v zásadě šťastný. Jistě, ne vždy se mu dařilo dobře a zažil mnohá zklamání. Celý život tvrdě pracoval, s největším možným soustředěním se věnoval skládání. Ale i v těch nejtěžších chvílích si uchoval svou vřelou, přátelskou, otevřenou povahu. Miloval Boha, rodinu a především svou práci – která mu byla službou Stvořiteli. Co víc si může rozumný, nebo třeba i nerozumný člověk přát. Bůh s tebou, Mozarte!
25.8.2014
