Chlapče, tebe bych chtěla vidět ve sprše - rozhovor s Alexandrou Berkovou
Božena Správcová
Vychází kniha O psaní. Spisovatelka Alexandra Berková (1949 - 2008) byla mimo jiné i lektorkou kursů tvůrčího psaní, vlastně přesněji byla tou, které tento obor u nás uváděla jako jedna z prvních do života. Suma jejich vědomostí o tom, jak psát a na co si dát pozor, teď vychází souhrnně. Její součástí je i rozhovor autorky s redaktorkou Boženou Správcovou. S laskavým svolením vydavatele z něho publikujeme ukázku. A máme připravenou ještě jednu.
„Chlapče, tebe bych chtěla vidět ve sprše…“
Rozhovor Boženy Správcové s Alexandrou Berkovou
Rozhovor byl pořízen živě v jedné vinohradské restauraci, v této podobě (včetně názvu) jej Alexandra Berková autorizovala; vyšel pak v literárním časopisu Tvar č. 10/2006. Jeho vzniku předcházel pokus vést rozhovor písemně, po několika výměnách jsme však tuto metodu opustily. BS
Já jsem tě poprvé viděla v roce 1987 na Zeleném peří – to už jsi měla vydanou Knížku s červeným obalem.
Ano, ona vyšla poprvé v roce 1986, a podruhé 1988. To nastoupil Gorbačov a tuhost lásky k Sovětskému svazu začala polevovat. Ale v té době už ta knížka byla stará deset dvanáct let. Hned potom jsem psala Magorii, dokončovala jsem ji po listopadu, ještě jsem tam stihla dát ty Václaváky. Vydání muselo opět počkat, protože se honem vydávali disidenti, já jsem najednou byla příliš oficiální – jak se vyjádřili někteří soudruzi ze Sovětského svazu: jeden můj kamarád mě doporučoval k překladu – a že prý ne, že budou překládat jen ty zavírané disidenty – že jsem měla po osmašedesátém zavřenou matku jakožto novinářku, to bylo asi málo – anebo mě nějaký pošetilec zaměnil s Alenou Berkovou, dramaturgyní TV, která spěchala podepsat antichartu – nevím. Prostě to beru na vědomí a vyloženě si nepřeji být přeložena do ruštiny. I kdyby to mělo vynést milion.
Ještě k tomu Zelenému peří Mirka Kováříka. Co pro tebe tehdy v osmdesátých letech znamenalo?
Mirek má nehynoucí zásluhu. Zelené peří, to byl pojízdnej časopis, rozvezl naše texty po republice, takže jsem se seznámila s lidmi, s nimiž bych se jinak nepotkala: z Brna, Plzně, Hradce; spolu jsme pak léta trávili řadu silvestrů... Bylo to fajn a líp se nám úpělo.
Sleduješ Zelené peří i teď?
Stydím se, ale nemám čas a nechce se mi prezentovat vlastní plešatost, když jsou tam ty zelené hřívy – abych byla buď vyvolaná jako hodnotitel, anebo naopak roztrhána těmi mladými, kteří mě třeba znají ze školy. Straním se toho, myslím, že takové věci jsou vnitřní záležitostí každé generace.
Ono se ale i složení autorů proměnilo – v osmdesátých letech byl nezavedený kdekdo, i hotoví autoři, zatímco teď je to spíš záležitost pro ty skutečně mladé věkem, ne?
To je další věc – to mladé psaní... Co jsem na světě, říká se, že je to stejné, což dotyční autoři neradi slyší, ale je to pravda. Mladé psaní má většinou určité znaky předvádění, trošku vykrádání, což je v pořádku, protože i takovými pokusy se autor hledá, bourání starých forem a nenalezení nových, ale dnes je to takový easy-art. Možná je i příznakem doby, že lidé nejsou ochotni moc pracovat: chtějí víc šokovat a hned peníze. Pojem generace už není vertikální, tj. že se v určité době scházejí a komunikují lidé, kteří jsou si blízcí pohledem na svět, bez ohledu na věk, ale horizontální, tj. přetlačování a srovnávání se, zaclánění si, ubírání místa apod. A ta hlučnost, to je jako když kytarista, co neumí levou rukou, nahrazuje fortissimem pravé... Samozřejmě každá mladá generace se musí nějak definovat a vydělit se, distancovat od předchozí apod.
Já mám dojem, že u mladých je problém taky v tom, že nemají načteno, někteří časem pochopí a snaží se to dohnat, jiní se na to vykašlou a psaní nechají...
Mně připadá, že chtějí hlavně rychlý a snadný úspěch – tj. film. Už léta jsem nečetla dobrou mladou prózu, z níž by stálo za to si zapamatovat a citovat větu. To jsou všechno jen nějaké více či méně šikovné kompiláty a mívá to dost televizní charakter. Info, že někdo si na sebe něco oblík, odněkud někam šel, někoho potkal, zapálil si cigaretu – co to je? Jako by najednou nešlo o to, že próza je konkrétní tvar: má vnitřní stavbu a mnoho dalších kvalit – ne jen úkol drmolivě klopýtat k pointě.
Ty sama mladé adepty psaní učíš na Literární akademii Josefa Škvoreckého, takže to mluvíš také o zkušenostech ze školy?
Učí tam řada autorů, zatím se na škole vystřídali např. A. Kliment, D. Fischerová, M. Kovářík, M. Viewegh, P. Šabach, I. Obermannová, J. Dědeček. M. Uhde, J. Stránský, I. Vyskočil – a určitě jsem zas někoho vynechala – nechť mi nejmenovaní prominou...; generace je pojem vertikální, takže každý student si vybere lektora, který mu sedí. Literární akademie je skvělá v tom, že na ní praktické psaní nevyučují teoretici, ale lidé, kteří se tou praxí sami živí. Tak to bývalo odjakživa – učitel je vlastně obrozenecká záležitost: když nebylo na soukromého mistra do každé rodiny, spojilo se víc rodin a zaplatili si jednoho vyučujícího. Takto např. vznikly naše taneční – které nemají ve světě obdoby: měly by být chráněny UNESCO. Takže na Literární akademii byla už v začátku podmínka, že vyučovat psaní musejí lidé, kteří to sami dělají. Z toho plyne, že neexistují nějaká obecně závazná pravidla nebo osnovy. Každý předává to své – jako za renesance. Možná je to jediný způsob, jak se dá umělecké řemeslo předávat. Řada studentů lituje, že nemají dost času, aby chodili k více než třeba jen dvěma třem autorům – a že víc nestihnou. Ale to je taky dobře – protože jsou to různé cesty na týž kopec a ztrácet čas hledáním cest je pošetilost. Proto říkáme nováčkům: Čtěte, co vám chutná, nemusíte dočítat, ale když najdete autora své krve, své rezonance tady v seznamu, tak k němu běžte a od něj se učte. Tím předjímám otázku, jestli se psaní dá učit.
A vidíš, na to jsem se zrovna ptát nechtěla.
Ne? Každej se na to ptá. A já vždycky odpovídám, že když se dá učit kreslení, malování, muzika, divadlo a tanec, tak proč by se nedalo učit psaní? Jenže my jsme všichni už od Husa plus minus gramotní, a tak si myslíme, že ten, kdo umí písmenka, automaticky umí taky psát.
Mě by spíš zajímalo, zda vy učitelé, zvlášť pokud jste hodně vyhranění, svým žákům bezděky příliš nevnutíte svůj vlastní styl.
Každý žák je osobnost a učitele si vybral. A tak metodu, která se mu pro začátek nabízí jako berle, použije a pak odhodí. Ale konečný text je jeho. Styl vnutit snad ani nelze, pokud ho studenti přebírají, berou si ho sami. Každý z vyučujících stejně bude říkat: musíte si ohlídat, aby to nebylo prázdné, aby tam nebyla hluchá místa, zbytečná slova atd. To jsou univerzální věci; kultivování nástroje.
A funguje to?
No samozřejmě. Ale hned druhý krok je nezastavovat se na první metě a jít dál, protože zastavit se znamená zemřít – a každá knížka se píše jako první – a tak dál. Hodně lidí mi třeba říká: Ty to máš dobrý, oni ti dávaj nápady! Opak je pravdou! Proto mnoho autorů učit nechce, a kdo učí, dělá si přestávky, protože učení znamená vypálit tu autorskou potenci, kterou potřebuji pro sebe, na cizích rukopisech. A oni vůbec nemají zábrany vůči zcizení nápadů. Nehledě k tomu, že životní materiál se nepřetržitě valí všude kolem nás. (To říkám kvůli těm, kdo si myslí, že ze studentů lze autorsky žít.) Přínos učení je jen v té radosti, když vyjde studentovi prvotina. Literární akademie také svým studentům prvotiny vydává, což je myslím velmi užitečné. Výraznými osobnostmi posledních let jsou Vučka, Votrubová, Dřevikovská, Chochola, Totušková – a určitě jsem někoho vynechala...
Urodil se v tvých kurzech už nějaký spisovatel? Nebo někdo opravdu hodně dobrý?
Potenciální spisovatel minimálně jeden každý rok. Ale probudit talent není problém, stačí, když ten člověk miluje literární svět, rád čte a chce psát. Párkrát se přihodí, tak zhruba jednou za dva roky, i taková věc, že tam sedí děvče nebo chlapec, sedává v první lavici, nemá jedinou absenci, dívá se na mě velkýma tázavýma očima a nechápe vůbec. Samozřejmě píše nesmysly – ale pak se najednou přihodí, že se dejme tomu po dvou letech probere a lup ho, něco se zlomí a vypadne z ní nebo z něj text, který opravdu stojí za to. To se také stává. Já už TP [tvůrčí psaní] učím na Gymnáziu J. Š. a Akademii víc než patnáct let (úměrně tomu sama nemám moc napsáno) a už vím, že je to něco jako proutkařina. Když je láska k věci, talent se nutně objeví. Pak už rozlet brzdí jen lenost a strach. Takže bych dnes byla schopná udělat spisovatele úplně z každého, kdo by o to stál. Jenže proč.
Takže ze své pedagogické činnosti máš dobrý pocit, a tím pádem i energii?
Dobrý pocit. Energii to spíš bere. Ale nedovolí to zpohodlnět. Je to něco jako běh se zátěží: kdybych neučila, možná bych zlenivěla a zblbla ještě víc, než jsem. Hmotný vesmír se rozpíná, chladne a těžkne, a já s ním. Učení mě proti všem zákonům chladnoucí hmoty nadzvedává vidlema.
ještě jednu ukázku z rozhovoru budeme na OKU publikovat za pár dnů
21.8.2014
