Jak Rusové "bratrsky" pomáhají - dnes i v roce 1968
Tomáš Weiss
Letošní vzpomínka na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 je, nahlíženo ruskou krádeží Krymu a kágébáckým rozmýchání války na východní Ukrajině, živější a plastičtější než v letech minulých. Tehdy jako dnes zase "osvobozují od fašismu", to je mantra, na kterou i dnes, sedmdesát let po válce, většina Rusů slyší a pak tleská. Nečumte tolik na telku, Rusové!
Jak píše ve svém eseji spisovatel Michail Šiškin:
Hlavní závěr, který Kreml vyvodil z Majdanu: pokud se Ukrajincům podařilo zbavit se svého zločineckého gangu, co zastaví Rusy, aby neudělali to samé? V srdci všech ruských politiků se nedávno usadil strach - strach z osamělého stárnoucího muže, který najednou jasně vidí, jak končí diktátoři. Odejít do důchodu je luxus, který si už nemohou dovolit. Uzurpátor v důchodu je nonsens, čeká ho totiž kriminál. Musí bojovat, aby se udržel u moci, za jakoukoliv cenu. A také ví, že jediným životodárným elixírem diktátorů jsou nepřátelé a válka. Lidské životy - lhostejno či ukrajinské nebo ruské - jsou jen splašky. Kreml udělá cokoliv, aby udržel Kyjev mimo evropský dům. Putinův režim připoutal Ukrajinu k Rusku občanskou válkou a krví. To je pomsta lidem, kteří se pokusili postavit se na vlastní nohy. Anexe Krymu přinesla Putinovi vlnu vlastenectví. Ta vlna se dřív nebo později zlomí a on bude potřebovat další. Pro diktátory nejsou důležité vojenské operace, ale válečný stav. Potom může vyhlásit všechny nepřátele režimu a zrádce národa". Život diktovaný zákony války ulehčuje kontrolu nad poddanými.
20.8.2014
