Díky zvěrským komunistům osm a půl roku na samotce
Tomáš Weiss
Další z komunistických obětí. Pro nic za nic strčili čtyřicetiletou rumunskou výtvarnici do svého koncentráku a nechali ji z nějakých úchylných důvodů dlouhá léta izolovanou. V roce 1990 o tom napsala knihu, Ne rumumsky, ale francouzsky, protože popisovat ty hrůzy jazykem trýznitelů nemohla. Zkuste chodit po dvoumetrové místnosti sem tam celý den. Několik dní. Měsíců. Let.
Lena Constante (1909–2005)
Rumunská výtvarnice, scénografka. Věnovala se výrobě tapisérií. V poválečné Bukurešti pracovala v prvním rumunském profesionálním loutkovém divadle se ženou ministra spravedlnosti tehdejší rumunské vlády. To se jí stalo osudným – byla zadržena ve vykonstruovaném politickém procesu, který byl pojmenován právě po něm „Proces Pătrășcanu“. Byla odsouzena k dvanácti letům odnětí svobody, z nichž osm prožila na samotce v různých rumunských vězeních. Její přítel a posléze manžel Harry Brauner byl v témže procesu odsouzen také. V roce 1962 jsou oba propuštěni. Roku 1968 je případ Pătrășcanu znovu otevřen a v novém procesu jsou manželé shledáni nevinnými. Po své rehabilitaci uspořádala Lena dvě výstavy v Paříži.
Literárně známou se stává po revoluci roku 1989 – v Paříži v roce 1990 publikuje knihu, v níž vypovídá svou zkušenost z komunistických vězení, a dává jí název Tichý útěk. V roce 1992 ji vydává ve vlastním překladu v Bukurešti.
Ukázka:
Vnitřní řád, který visel na zdi, byl jasný.
Je zakázáno, pod hrozbou trestu, zůstat v posteli po páté hodině
ranní.
Je zakázáno, pod hrozbou trestu, neležet v posteli po desáté hodině
večerní.
Je zakázáno sedět na posteli mezi pátou hodinou ranní a desátou
hodinou večerní.
Je zakázáno mít během ležení na lůžku ruce pod pokrývkou.
Když se mi stalo, že jsem si ve spánku před chladem schovala
ruce pod přikrývku, okamžitě mě vzbudila rána do dveří.
Je zakázáno spát ve dne.
Je zakázáno plakat.
Je zakázáno křičet.
Je zakázáno se smát.
Je zakázáno zpívat. Pod hrozbou trestu.
Není zakázáno sedět na židli.
Není zakázáno stát. Není zakázáno chodit po cele.
Hodně jsem zhubla. Byla jsem unavená. Bolely mě nohy. Protože jsem si nemohla lehnout do postele, okraj židle mi po několika dnech způsobil rány. Bolavé. Když už mě to příliš bolelo, musela jsem vstát a chodit po cele. Udělala jsem vždy čtyři kroky ke zdi, půlobrat, čtyři kroky ke dveřím, půlobrat, špehýrka se otevřela, čtyři kroky ke stěně, špehýrka se zavřela, půlobrat, dveře–stěna, dveře–stěna, čtyři kroky, čtyři kroky, špehýrka, dveře– stěna, stěna, stěna…
Vyšetřování převzal jiný vyšetřovatel. Mladý, hezký, průměrný, krutý. Jeho úkol byl těžký. Aniž by po mně otevřeně žádal, abych lhala, měl ze mě dostat, že jsem prováděla špionáž. Aby toho dosáhl, poskytoval mi šikovně informace. Mělo se jednat o činy, které jsem údajně spáchala, které udali ostatní obvinění. To všechno byla lež. Rozuměla jsem jeho taktice. Dotlačit mě výhrůžkami, tresty, strachem a utrpením až na dno, abych se obvinila sama. Vstřebat ty informace, abych si z nich sama vystavěla lešení důvěryhodného provinění.
Mezi námi probíhal nerovný a zuřivý boj. V tu dobu byl vyšetřovatel nad obviněným absolutním pánem. Aby dosáhl jeho spolupráce, aby ho přiměl si „vzpomenout“.
Přirozeně především stravování. Trochu přilepšit nebo nastavit sotva na hranici přežití. To byl můj první trest – hlad. Ten trest trval čtyři sta dní. Hlad byl mučivý, ponižující. Zvířecí. Hlad, kterým mi kameněl žaludek. Útroby mi protínaly křeče. Slzy mi zaplavovaly obličej. Dostávala jsem tři šálky vody na den. Ráno byl ten jeden šálek zároveň celá moje snídaně. V poledne druhý šálek doprovázel jediné jídlo, z něhož se skládal oběd. V emailovém talíři byly dva tři kousky masa ponořené v pochybné tekutině. Maso někdy nahradilo pár kousků brambor, sedm až osm švestek nebo tři lžíce těstovin či kukuřičné kaše. Dostávala jsem taky jeden krajíček černého chleba, vlhkého a nepoživatelného. V šest hodin večer stejné jídlo a třetí šálek vody. A mezi večeří a obědem následujícího dne nic. Osmnáct hodin hladovky. Bylo přísně zakázáno nechat si byť jen kůrku chleba, aby člověk během těch dlouhých hodin hlad ošálil. Dveřmi pronikaly do cely vůně pečeně, sýra, kávy. Hlad tak byl ještě nesnesitelnější.
Protože existoval i „bohatý“ režim, vyhrazený pro ty, kteří vyšetřovatelům vyhověli…
Hlad mě mučil dnem i nocí. Jedině sen mi občas dal iluzi, že jsem sytá. Po snu o návratu na svobodu byl sen o jídle druhým nejčastějším typem vězeňského snu. Nejčastěji se mi zdálo, že jím koláče. Moje ústa si uchovala i po probuzení chuť cukru, kterého se mi ve vězení vůbec nedostávalo. V prvním ranním šálku vody jsem si sotva smočila rty. Obětovala jsem žízeň potřebě ještě naléhavější, ještě nutnější. Dopřát si alespoň iluzi čistoty. Polívala jsem kapkami vody hadřík. Každé ráno jsem dostávala kousek mýdla na prádlo. A tím vlhkým hadříkem napuštěným oním černým a nepříliš voňavým mýdlem jsem se snažila omýt si co nejlépe celý povrch těla. Schovávala jsem se při tom do mrtvého bodu cely nalevo ode dveří.
Strach z očekávaných výslechů byl všudypřítomný. Dozorci se pohybovali po chodbě spíše nepozorovaně. Ale kroky těch, co vás přicházejí odvést na výslech, jsou hlučné. Slyším je už zdálky. Hluk se přibližuje. Se zatajeným dechem vnímám zvuk každého kroku. Někdy se kroky zastavují před některou z předchozích cel. Jindy pokračují a přibližují se. Na té dlouhé chodbě je moje cela předposlední. Ještě krok, ještě jeden, blíž, ještě blíž. Už je ze mě jen ztuhlá hmota. Tělo chvějící se strachem z teroru. Přicházejí. Jsou před mými dveřmi. Míjejí mé dveře. Vzdalují se. Chodba tam tvoří dvojí ohyb, protože za touto řadou cel je ještě druhá. Moje chodba vede na dvůr, ta druhá na ulici. Celé moje tělo je jakoby vykloubené. Celé pokřivené. Krk ohnutý. Ramena svěšená. Mám pocit, že mi ruce padají na zem. Polévá mě studený pot. Ale srdce už zase začíná bít normálně. Pomalu se všechno vrací na své místo. Ale ne nadlouho. Vězení je přeplněné. Žádná volná místa. Naopak. Mnoho křivd, ubližování.
A pořád dokola. Kyselý zápach potu způsobený opakovanými vlnami strachu se
pořád snažím smýt hadříkem, který už je celý zašedlý. Od toho kyselého potu. Od odporného pachu mého strachu. Ale ne vždycky kroky minou mou celu. Intervaly mezi dvěma výslechy jsou nepravidelné. Několik hodin, několik dnů, týdny, měsíce. A čas? Nikdy ne ve stejnou dobu. Ráno, večer, v noci. Jakmile klíč vnikne do dírky, otočí se v zámku. Klika dveří se pohne. Dveře se otevírají. Jakási ruka mi podává brýle. Nasazuju si je, gumičku si
natahuju přes hlavu. Dál nic nevidím. Čísi ruka svírá mou paži. Vytlačuje mě ven z cely. Z mého útulku. Z mého bezpečí. Ke kancelářím. K vyšetřovateli. K té hrůze. Takový výslech může trvat pět minut, ale taky hodinu i mnohem víc. Nemůžu zabránit tomu zatracenému potu, aby tryskal z mých pórů. Nemůžu mu zabránit, aby mi stékal z podpaží po pažích. Do loketních ohybů. I do dlaní. A všude ten nepříjemný zápach, z něhož se mi dělá zle. Jednou za týden mám právo na sprchu. Krátkou. Sotva mám čas se namočit. Namydlit. Rychle. Abych se ještě stihla opláchnout. Protože často vodu rychle vypnou. Po dobu sprchování zůstávají dveře pootevřené. Vždycky tam stojí hlídač. Vždycky. Dělám, že ho nevidím. Přesto je někdy nepříjemné provádět ty úkony před tím šmírákem. Když jsem neměla čas se spláchnout, použila jsem jedno z vlhkých prostěradel, která se tam válela po zemi, abych se alespoň otřela. Nebyla jsem první, kdo je použil.
