Na začátku každé mojí knihy byla skutečná událost nebo postava. Ten kousek pravdy mi slouží jako základ, ze kterého vyroste fiktivní příběh. Hana je o událostech, které se udály v Meziříčí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, ale postavy Hany a její neteře Miry jsou smyšlené. Jen křestní jména jsem si vypůjčila od dvou sester s jiným osudem.

 

I když je holokaust součástí příběhu, Hana není jen knihou o pronásledování Židů. Je to především příběh dívky, jejíž plány a sny se střetly s krutou realitou. Původně jsem chtěla psát o tyfové epidemii ve Valašském Meziříčí. Zasáhla město v roce 1954 a zanechala za sebou několik mrtvých. Protože tehdy těžce onemocněla i moje babička a s následky nemoci se musela vyrovnávat po zbytek života, něco málo jsem o té události věděla. Poměrně dost dlouho jsem se na psaní připravovala. Pročítala jsem materiály a mluvila s pamětníky a najednou jsem zjistila, že o městě, ve kterém žiju celý život, vím velice málo. Narazila jsem na tzv. „Hellerův seznam“, což byl seznam téměř dvou stovek židovských obyvatel města, kteří jednoho večera nastoupili do vlaku a už se nevrátili. Prostě zmizeli, jako kdyby nikdy neexistovali. Pročítala jsem jména, data narození, povolání, prohlížela jsem si fotografie,

a v tom okamžiku jsem pochopila, že příběh zmizelých obyvatel do mé knihy patří. Obě události — tedy válku a epidemii — jsem propojila příběhem dívky Hany, a kniha byla na světě.

 

Nevím, jestli se k tématu holokaustu dá říct něco nového. Všichni víme, že to byla nepředstavitelná a neodčinitelná hrůza. O to horší je skutečnost, že příběhy Židů, kteří nějakým zázrakem přežili, měly jedno společné. Ti lidé se cítili provinile. Cítili vinu za to, že přežili. Vrátili se do světa, který je nechtěl a který jim nerozuměl. Proto jsem knihu pojmenovala HANA. Je to nejen jméno hrdinky, ale i pocit, se kterým žije. Cítí se poznamenaná, provinilá, cítí hanu.

 

Píšu o ženách, protože ženám víc rozumím. Muže mám ráda, ale jejich pohled na svět je jiný. Pokud jde o tzv. velké dějiny, ovlivňují náš život a je úplně jedno, jestli jste žena, nebo muž. Všichni se musíme vyrovnávat s tím, že svět se neotáčí tak, jak bychom si přáli nebo představovali. Každá doba přináší své problémy. My máme štěstí, že žijeme v období zdánlivého klidu, ale i tak si musíme hledat své místo ve světě.

 

Zjednodušeně bych mohla říct, že i mě zpomalily ony velké dějiny. Studovat jsem mohla až po revoluci, a to už jsem byla vdaná, měla dvě malé děti a pracovala jsem. Vystudovala jsem jenom díky tomu, že jsem měla velkou oporu ve svém muži. Pak jsem kromě učení začala překládat a přemýšlet o psaní. Vždycky jsem věděla, že chci psát, ale k tomu je potřeba čas. Jednoho dne jsem si uvědomila, že čas budu mít jedině tehdy, když si ho udělám. Že můj život bude takový, jaký si ho udělám. Zariskovala jsem, dala jsem výpověď v práci a po deseti letech jsem konečně dopsala první knihu. Na druhou stranu ale musím říct, že to pokládám za přirozený vývoj. Žádné roky svého života nepovažuju za promarněné. Všechno, co jsem prožila, slyšela, viděla, přečetla, se mi uložilo kdesi v podvědomí, a když sednu k počítači, mám z čeho čerpat.

 

Můj život se nijak nezměnil. Stále jsem na volné noze a nemám na psaní tolik času, kolik bych si přála mít. Úspěch mých knih mě povzbuzuje k další práci. Píšu ráda, ale někdy to opravdu není lehké. Mám určitou představu, snažím se ji naplnit, ale občas vidím, že to není ono. Pak jsem ráda, že psaní není tím, čím se živím, knihu odložím, a když se k ní vrátím, vidím ji jinýma očima.

 

Další knihu mám rozepsanou, zatím se mi zdá, že směřuje správným směrem. Tak jako u každé knihy i teď vím, co jí chci říct a k jakému závěru chci dojít, ale cestu teprve hledám. To je na psaní to nejzajímavější.