Potřebují bozi opravdu mučedníky?

Tomáš Weiss

Film Mlčení podle knihy Šusaka Endó z roku 1966 (česky poprvé v roce 1987) je v českých kinech i se všemi svými otázkami. Je křesťanství univerzální? Jak moc je spjata vnitřní víra s vnějškovým vyznáváním? Báli se Japonci jistého občanského pokroku, který je s křestanstvím spojený? Je náboženství skutečně tak důležité, aby kvůli němu lidé vymýšleli takové krutosti? Jsou mučedníci palivem některých vyznání? Jak souvisí fanatismus s mučednictvím?

Prolog
Do Říma došla zpráva, že páter Christovão Ferreira, vyslaný do Japonska portugalským jezuitským řádem, byl v Nagasaki podroben mučení zvanému „zavěšení v jámě“ a zřekl se víry. Byl to starší člověk, v Japonsku strávil třiatřicet let a ve své vysoké a odpovědné funkci provinciála měl nemalý vliv na kněze i věřící. Tento významný teolog působil v kamigatské oblasti a pokračoval i za pronásledování potají v misijní činnosti.
Z jeho dopisů vždy vanula skálopevná víra. Bylo neuvěřitelné, že by tento člověk, ať už za jakýchkoli podmínek, byl schopen církev zradit. V církvi i v Tovaryšstvu se mnozí domnívali, že jde patrně o falešnou zprávu, vymyšlenou kacířskými Holanďany nebo Japonci. Z dopisů misionářů se ovšem v Římě vědělo, že situace misií v Japonsku je velmi těžká. Nejvyšší vládce Japonska Hidejoši změnil v roce 1587 svou dosavadní politiku a začal křesťanství pronásledovat. V Nišizace v Nagasaki bylo popraveno dvacet šest kněží a věřících a křesťané v různých krajích byli vyháněni ze svých domovů, surově mučeni a vražděni. Tokugawští šógunové v této politice pokračovali a v roce 1614 byli konečně všichni kněží vypovězeni ze země. Misionáři ve svých zprávách líčili, jak šestého a sedmého října toho roku bylo v Kibači na Kjúšú shromážděno na sedmdesát kněží– mezi nimi i Japonci –, jak byli nastrkáni do pěti džunek a odesláni do Macaa a Manily. Lodi zalévané deštěm pluly šedým, divokým mořem ze zálivu na druhou stranu mysu, až zmizely za obzorem. Avšak navzdory tomuto
přísnému rozkazu odejít ze země třicet sedm kněží odmítlo opustit věřící a zůstalo potají v Japonsku. Jedním z těchto ukrývajících se kněží byl i P. Ferreira. Pokračoval ve zprávách svým představeným a popisoval v nich, jak další a další kněží i věřící jsou postupně vězněni a popravováni. Dodnes se zachoval dopis, který poslal dvaadvacátého března roku 1632 z Nagasaki vizitátorovi P. Andrému Palmeirovi. Zevrubně v něm líčí tehdejší stav věcí „Ve svém předchozím dopise jsem Vám, vážený Otče, podal zprávu o situaci křesťanstva v této zemi. Pokračuji, abych vylíčil, co se od té doby událo. Vše vyústilo v nová pronásledování, útlak, utrpení. Začnu od pěti řeholníků, kteří byli od roku 1629 vězněni pro svou víru.

Byli to tři augustiniáni –Bartolomé Gutiérrez, Francisco de Jesús a Vicente de San Antonio–, Antonio Išida z našeho řádu a františkán Gabriel de Santa Magdalena. Aby zesměšnil naše svaté náboženství i jeho služebníky, a tím podlomil odvahu věřících, nutil je Takenaka Uneme, komisař z Nagasaki, aby se zřekli víry. Když viděl, že pouhými slovy odhodlání kněží nezlomí, rozhodl se uchýlit k jinému prostředku. Neznamenalo to nic méně hrozného, než že je dal polévat vařící vodou pramenů unzenského „pekla“. Rozkázal, aby je mučili, dokud se nezřeknou víry, že však přitom nesmějí být usmrceni. Kromě těchto pěti mužů měly podstoupit mučení i Beatrice da Costa, manželka Antonia da Silvy, a její dcera Maria, a to proto, že odmítaly zříci se víry, přestože k tomu byly už dlouho nuceny. Třetího prosince se vydala celá skupina na cestu z Nagasaki a zamířila do Unzenu. Ženy nasedly do
nosítek, řeholníci na koně a rozloučili se se svými lidmi. Když dorazili do přístavu Himi, vzdáleného pouhou jednu míli, svázali jim ruce a v poutech je vrhli na palubu. Poté byli každý zvlášť pevně připoutáni k boku lodi. K večeru dorazili do přístavu Obama, který leží na
úpatí Unzenu. Nazítří vystoupili do hor a tam zajatce umístili odděleně do malých chatrčí. Stráže je hlídaly dnem i nocí, spoutané na nohou i na rukou. V pohotovosti tu zůstalo mnoho Unemeho lidí, navíc stráže poslal i regent, takže ostraha byla velmi přísná. Na všech cestách vedoucích horami byli rozestaveni dohlížitelé a nikoho, kdo neměl úřední povolení,
nepropustili. Druhého dne začalo mučení, prováděné následujícím způsobem. Oněch sedm lidí, jednoho po druhém, vodili na břeh vroucího jezírka, ukázali jim jeho vysoko tryskající vařící prameny a přemlouvali je, aby se zřekli Kristova učení dřív, než na vlastním těle zakusí hrozné bolesti. Protože bylo chladno, působila vřící hladina ještě hrůzněji, takže nebýt zvláštní pomoci Boží, ztratili by odvahu jen při pohledu na prameny. Přesto všichni posíleni Boží milostí odpověděli s velkou odvahou, že ať je budou mučit jakkoli, oni se své víry za žádnou cenu nezřeknou. Když úředníci uslyšeli tuto statečnou odpověď, zbavili vězně oděvu, svázali jim provazy ruce i nohy, nabrali do veliké naběračky zvící asi půl cantary vařící vodu a lili ji na ně. Přitom vodu nevylili naráz, ale cedili ji pomalu otvory vyvrtanými do dna naběračky, aby bolest trvala co nejdéle. Hrdinové Kristovi vydrželi tato strašná muka bez pohnutí, jen mladičká Maria se z přemíry bolesti zhroutila. Když to úředníci uviděli, vykřikli: „Vzdala se – odpadla!“ Dopravili dívku do domku a příští den ji odvezli do Nagasaki. Maria se tomu bránila a stále opakovala, že neodvolala a že chce být mučena s matkou i ostatními, ale nikdo ji neposlouchal. Zbývajících šest zůstalo v horách ještě třiatřicet dní. Během té doby byli kněží Antonio a Francisco i Beatrice mučeni horkou vodou šestkrát, P.Vicente čtyřikrát, P. Bartolomé a Gabriel dvakrát, ale žádný z nich při tom ani nezasténal.
Nejdéle byli mučeni P. Antonio, Francisco a Beatrice.
Zvláště Beatrice da Costa, která navzdory svému křehkému ženskému tělu a přestože ji všelijak přemlouvali, projevila statečnost větší než muž, byla podrobena kromě bolesti z vařící vody ještě jiným zkouškám: nechali ji dlouho stát na malé skalce a zahrnuli ji nadávkami a potupami. Ale ať úředníci zuřili sebevíc, ona se ani trochu zastrašit nedala.
Ostatní ze skupiny pro svou slabší odolnost onemocněli a byli proto vystaveni o něco menšímu trápení. Komisař totiž přikázal, že nesmějí být zabiti, ale donuceni k odpadlictví. Proto také přivedli do hor lékaře, aby ošetřil jejich rány. Nakonec Uneme pochopil, že ať dělá co dělá, zvítězit nemůže. Když mu jeho pochopové líčili, jak veliká je odvaha a síla těch lidí, takže spíš unzenský horký pramen a celé jezero vyschne, než aby se je podařilo obrátit, rozhodl, aby je odvezli zpět do Nagasaki. Pátého ledna dal Beatrici da Costa zavřít do jakéhosi domu pochybné pověsti a pět kněží vsadil do městského vězení. A tam jsou dosud. Takový byl tedy nádherný výsledek boje, který proti všemu očekávání a odhadům tyranů dodal našemu svatému učení mezi lidem slávy a posílil statečnost věřících.“

Že by P.Ferreira, který psal takové dopisy, podlehl pohanům– třebas po sebevětším mučení– a zřekl se Boha, bylo pro církev v Římě nepředstavitelné. V roce 1635 se v Římě utvořila skupina pěti misionářů vedená P. Rubinem. Tito muži se rozhodli, že navzdory hrozícímu pronásledování proniknou do Japonska a budou tam tajně šířit víru, aby odčinili pohanu, kterou církev utrpěla Ferreirovým odpadlictvím.Tento zřejmě ukvapený plán nejprve nezískal schválení církevní vrchnosti. Horlivost a apoštolský duch misionářů je prý pochopitelný, avšak poslat je do tak nebezpečné pohanské země, k tomu prý oni jako jejich nadřízení nemohou dát svolení. Na druhé straně však nebylo možné ponechat bez pomoci věřící, kteří po ztrátě svého vůdce jistě klesali na mysli. A pak, šlo o Japonsko, kde od dob sv. Františka Xaverského bylo sémě víry rozséváno nejhojněji z celého Orientu. Kromě toho skutečnost, že Ferreira byl donucen k odpadnutí od víry v zemi, která v očích tehdejších Evropanů byla kdesi na konci světa, neznamenala prosté selhání jednotlivce, ale byla pociťována jako potupná porážka křesťanství a celého evropského myšlení. Takové úvahy posléze zvítězily a P. Rubino a čtyři misionáři získali povolení k odjezdu.

Mlčení

Šúsaku Endó

241 Kč