O tom, jak vznikalo Babišovo
Tomáš Weiss
Vyšla kniha o Andreji Babišovi. O zázračném zbohatnutí "jednoho z nás", O komunistovi, obchodníkovi s hnojivy za komančů, multi-kapitalistovi, mediálním magnátovi, politikovi a ministrovi. Musí to být zvláštní pocit nejprve si sám roky daně "optimalizovat" a teď jezdit s biřici královstvím a sbírat zlaťáky do státní pokladničky. Tady ukázka z knihy Babiš - Příběh oligarchy.
Nebylo pochyb, že rozhodující slovo při výběru Agrofertu měl ministr průmyslu Grégr. Už měsíce se objevovaly spekulace o jeho náklonnosti k Babišovi. Podpořil je i způsob, jak Grégr postupoval v případě Aliachemu. Po části bývalého holdingu Chemapol Babiš pošilhával už od doby, kdy se pustil do souboje o Dezu. Valašskomeziříčský podnik byl významným dodavatelem Moravských chemických závodů (MCHZ), výrobce anilinu a dalších chemických látek. Deza prodávala ostravskému podniku benzen, klíčovou surovinu k výrobě anilinu. MCHZ patřily společně se Synthesií Pardubice, Fatrou Napajedla a Technoplastem Chropyně pod
společnost Aliachem, do níž se z předluženého Chemapolu soustředila lukrativní část chemické výroby. Babiš správně předvídal, že Chemapol skončí v konkursu a MCHZ spolu s celým Aliachemem budou na prodej. „Chceme propojit firmy, které mají úzké odběratelské a dodavatelské vztahy, a synergickým efektem tak zvýšit jejich výkonnost,“ vysvětloval Babiš. Cestou měl být společný podnik s dalším uchazečem o MCHZ, maďarskou firmou Borsodchem. Maďaři se ale dohodli přímo s šéfem Aliachemu Pavlem Brůžkem a po tahanicích si koupili MCHZ samostatně. Babiše to neodradilo od dalších částí Aliachemu. Udělal chytrý tah a znovu použil značku Agrobohemie, proklamovanou jako společný podnik Agrofertu a Unipetrolu. Vyplatilo se to hlavně finančně – velkou část nákladů za Agrofert (privatizační cena, náklady při ozdravení Aliachemu) později nesl polostátní koncern. Ve finále soutěže, kterou řídil konkursní správce Chemapolu Alexandr Vacek, měl Babiš netypického soupeře – státní Konsolidační banku. Ta byla největším věřitelem Chemapol Group i samotného Aliachemu a zpochybňovala, že Agrobohemie bude schopna Aliachem ozdravit. Dluhy Aliachemu se tehdy blížily čtyřem miliardám korun. Nároky Konsolidační banky ve vládě podporoval vicepremiér Mertlík. Agrobohemie nabídla za kontrolní balík v Aliachemu
815 milionů korun, Konsolidační banka o deset milionů méně. O verdikt se fakticky ještě před rozhodnutím konkursního správce postaral ministr Grégr, když na vládě v srpnu 2000 prosadil, aby vláda Konsolidační bance nedovolila v tendru pokračovat. Ministr průmyslu argumentoval tím, že Agrobohemie a její vedení mají v oboru zkušenosti. Hlasování v kabinetu bylo těsné, podobně jako při doplňování představenstva Unipetrolu o rok dříve. Tentokrát už ale Grégr a Mertlík stáli proti sobě. A vyhrál Grégr. Mertlík později vzpomínal, jak ho šokovalo, když se na Grégrovu stranu přidal i premiér Zeman. Ten přitom na předchozím zasedání předsednictva vlády podporoval Mertlíkovu variantu, tedy odkup Konsolidační bankou.78 Jediným uchazečem zůstala Agrobohemie. Správce Vacek její nabídku akceptoval a Babiš tak ještě před kláním o Unipetrol dosáhl na další část chemického řetězce. ministerstvo financí a stále byla závislá na dodávkách surovin ze Synthesie vlastněné Agrofertem. Vláda Bohuslava Sobotky nicméně na Babišův návrh schválila převod Explosie pod ministerstvo průmyslu.
Ta pravá třešnička na dortu v kapitole Babiš a Aliachem ale teprve následovala. Babišovi se za více než rok podařilo s podporou ministra obrany Jaroslava Tvrdíka přesvědčit ostatní členy vlády o strategickém významu jedné z částí pardubické Synthesie, závodu na výrobu výbušnin Explosia. Továrnu předal státu za to, že se sníží dluh Aliachemu vůči České konsolidační agentuře (nástupkyně Konsolidační banky) o 700 miliónů korun. Doba mu přála, krátce po teroristických útocích v New Yorku 11. září 2001 se téma státní kontroly v tak citlivé
branži bralo velmi vážně. Kvůli chybě v ocenění Explosie navíc od státu získal dalších 181 milionů korun. Pokud se tato částka sečte se snížením dluhu, díky vrácení Explosie koupil celý Aliachem účetně se ziskem.79 Po vstupu do vlády se závod k Babišovi pomyslně vrátil. Explosia totiž spadala pod Unipetrol napoprvé.
Začátkem roku 2002 měl šéf Agrofertu našlápnuto k tomu, aby se stal nepsaným vládcem české chemie. Privatizaci Unipetrolu ale nedotáhl do konce. Uběhl půlrok po podpisu smlouvy a Agrofert stále neplatil. Ze spolupráce s americkou firmou sešlo. Vztahy narušila hlavně cenová válka mezi Českou rafinérskou, kde mělo zájem jako menšinový akcionář Conoco, a Chemopetrolem, na jehož stranu se postavil šéf Unipetrolu Švarc. Situace byla komplikovaná. Zahraniční investoři sice měli v České rafinérské jen menšinu akcií, díky výhodným smlouvám
ji ale manažersky ovládali. Na konci roku 2001 vypršela tříletá smlouva na dodávky surovin z České rafinérské do Chemopetrolu. Zahraniční akcionáři rafinérské a Unipetrol se nedokázali
dohodnout na předávacích cenách a tím na jejím prodloužení, a tak se dodávky prodlužovaly vždy po měsíci se souhlasem akcionářů. Koncem května se ale akcionáři nedohodli ani na tom a následovalo přerušení dodávek do Chemopetrolu. Babiš mezitím začal jednat s polským holdingem PKN Orlen. Od této spolupráce si později hodně sliboval. „Měli jsme
i představu, jak stabilizovat významnou část výroby hnojiv v Polsku. Strategie byla založená na tom, že by se holding PKN v Polsku i ČR zaměřil na rafinerie, plasty a distribuci pohonných hmot a my bychom zkonsolidovali chemický downstream,“ popisoval po letech ředitel pro strategický rozvoj Agrofertu Jan Kadaník. Sázka na Poláky se ale nakonec ukázala
jako velká chyba. Navenek se Babišovo zdráhání při dokončení privatizace Unipetrolu projevovalo tím, že Agrofert nedodal podklady Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Úřad tak nemohl zahájit řízení, které mělo předcházet zaplacení privatizační ceny. Babiš tvrdil, že informace, které po něm ÚOHS žádá, musí nejprve získat od České rafinérské a Chemopetrolu. Podklady dodal až ve druhé polovině května 2002. Znovu ale nebyly kompletní.
Úřad nakonec podmínky transakce schválil, Agrofert musel souhlasit s přijetím závazků pro trh s průmyslovými hnojivy. Stanovily, že po dobu pěti let má dodávat mimo skupinu dusíkatá
hnojiva za srovnatelných a nediskriminačních podmínek. Ani souhlas ÚOHS ale s privatizací nepohnul dopředu. Ministr financí Jiří Rusnok dal Babišovi začátkem srpna dvouměsíční
ultimátum.Nejprve se zdálo, že šéf Agrofertu spekuluje na kurzový posun. Smlouva stanovila privatizační cenu v eurech (361 milionůeur), od jejího podpisu přitom euro vůči koruně silně
oslabilo. Namísto dvanácti miliard korun bylo najednou jedenáct. Babiš ale tvrdil, že se situace naopak změnila k horšímu a chtěl znovu otevřít jednání o ceně. Poukazoval hlavně na
problematické vztahy mezi vedením Unipetrolu a zahraničními akcionáři České rafinérské, které postihly Chemopetrol. Kromě červnového výpadku klíčové jednotky na výrobu etylenu v Chemopetrolu došlo ve stejný měsíc také k výbuchu v neratovické Spolaně. Hospodářské výsledky jednotlivých společností Unipetrolu se rapidně zhoršily. Ke všemu ještě v létě 2002 Česko postihly rozsáhlé povodně, které zasáhly chemičky v Povltaví a Polabí.
Později Babiš ve svém životopise napsal, že raději podstoupil veřejnou ostudu, než aby riskoval pád. „Bál jsem se, že bych následně zkrachoval jako Chemapol, který zde zanechal
16 miliard korun dluhů,“ uvedl. Se samotným financováním transakce prý Agrofert neměl problém. „Příslib financování byl společností Citibank vydán koncem listopadu a investiční
banka Schroders Salomon Smith Barney byla po celou dobu účastníkem jednání o struktuře transakce. Citibank schválila financování pro Agrofert až do výše 346 milionů eur, zbytek do výše kupní ceny, což představuje patnáct milionů eur, měla zajistit skupina Agrofert,“ řekl v roce 2002. Babiš s požadavkem na nižší cenu podle očekávání neuspěl. Fond národního majetku vyzval Agrofert, aby zaplatil do konce září 2002. To se nestalo a kabinet Vladimíra Špidly rozhodl o vyhlášení nové soutěže.
