První láska a tragická ztráta
nakladatelství Host
Kniha Esej o tragédii Američanky Elisabeth LaBanové je psána střídavě z pohledu zamilovaného Tima a Duncana, současného čtvrťáka, který zpětně odhaluje celou pravdu o Timovi a Vanesse. Esej o tragédii je působivý příběh o zapovězené lásce a o tom, kam až jsou lidé schopni zajít, aby si uchovali svá tajemství. Rozhovor s autorkou.
Co vás inspirovalo k napsání knihy Esej o tragédii?
Jako teenager jsem milovala knihy žánru young adult. V poděkování v závěru svého románu jsem ostatně uvedla, že přečtení knih The Outsiders a That Was Then, This Is Now od S. E. Hintonové opravdu změnilo můj život a díky nim jsem začala toužit po tom, stát se spisovatelkou. Třicet let jsem si myslela, že vytvořím svět, jaký vytvořila ona. A pak se stalo několik věcí najednou: můj agent mě povzbuzoval v tom, abych zkusila napsat román v žánru young adult; přečetla jsem — také na doporučení svého agenta — Utrpení mladého Werthera od Johanna Wolfganga von Goethe; a začala jsem přemýšlet o tom, jak tento slavný příběh zmodernizovat. Bylo to někdy v době, kdy se mi v hlavě začal probouzet svět Irvingovy školy. Než jsem se nadála, Tim cestoval ve sněhové bouři do New Yorku a Duncan nastupoval do posledního ročníku.
Psala jste i vy jako závěrečnou práci na střední škole esej o tragédii? Jak vám to pomohlo při tvorbě románového příběhu?
Ano, ve čtvrtém ročníku střední školy jsem psala esej o tragédii a mělo to na mě obrovský vliv. Pokud si dobře pamatuju, bylo to poprvé, kdy jsem si školní práci opravdu užila. Dokonce jsem se (ke svému překvapení) na práci na eseji těšila. Po celé roky jsem věřila tomu, že to odstartovalo mou kariéru novinářky, protože jsem zjistila, že mě baví vyhledávat informace a pátrat po jejich smyslu. Když jsem začínala psát knihu, myšlenka na esej o tragédii — nebo podobný esej — se mi zdála pro pozadí příběhu, jenž se rodil v mých představách, skvělá. Esej, který jsem tenkrát sepsala (na psacím stroji!), mám pořád schovaný, a když jsem knihu psala, mockrát jsem do něj nahlížela.
Při čtení Eseje o tragédii čiší „láska k literatuře“ z každé stránky. Inspirovaly příběh nějaké konkrétní klasické romány?
Děkuju, že to říkáte. Klasika, která knihu ovlivnila nejvíc, je Utrpení mladého Werthera. Četla jsem ho v překladu předtím, než jsem začala dávat knihu dohromady, a měla jsem v hlavě strukturu toho příběhu po celou dobu, co jsem psala. V mé knize jsou samozřejmě postavy mnohem mladší a příběh není úplně stejný, ale když jsem měla nějaké otázky, jak by ta či ona věc měla být, pořád jsem se vracela k původnímu textu. Kromě toho mám ráda velké množství Shakespearových her a myslela jsem na ně, když jsem psala. V knize je scéna, kdy si Daisy v knihkupectví čte Tisíc akrů Jane Smileyové. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih a uchvátilo mě spojení mezi ní a Shakespearovým Králem Learem. Když se na to zaměříte, najdete v mém příběhu několik záměrných narážek na knihy S. E. Hintonové.
Jak rozhodnutí o tom, že Tim bude albín, pomohlo utvářet jeho charakter a příběh? Myslíte, že by nějaká jiná „odlišnost“ působila podobné emoční vypětí?
Chtěla jsem, aby měl Tim takový druh trampoty, s níž se musí potýkat denně, ale ne něco, co mu by mu znemožňovalo žít běžný život. Také se mi líbila myšlenka, že jeho problémem je něco, co vidíte hned v okamžiku, kdy se s ním střetnete tváří v tvář. Myslím, že se hodně teenagerů cítí být na očích, přestože nemají nic, čím by nutně vyčnívali, a tím, že je Tim albín, se tento pocit ještě umocňuje. Jsem si jistá, že bych mohla přijít s jinou „odlišností“, ale jakmile Tim ožil v mé hlavě, tohle tam uvízlo spolu s ním. Nechtěla jsem, aby byl znetvořený nebo aby měl velkou jizvu, protože to není to, o čem jsem chtěla vyprávět. Třebaže Tim bojuje s tím, jak vypadá, kdo si troufne říct, že není svým vlastním způsobem velmi hezký?
Jaká kniha na vás udělala největší dojem, když jste byla malá?
Kdybych měla vybrat jedinou, řekla bych That Was Then, This Is Now od S. E. Hintonové. Četla jsem ji, když jsem byla v sedmé nebo osmé třídě, a pamatuju si, že jsem byla unesená tím, jak v ní byly postavy propojené. Samozřejmě jsem ráda četla i předtím, ale poprvé jsem zažila ten pocit, kdy mi postavy z knihy začaly okamžitě po dočtení chybět.
Používáte sociální média? Pokud ano, jakou roli hrají ve vašem autorském životě?
Sociální média používám. Na Facebooku jsem roky a teď začínám mít opravdu ráda Twitter. Nenípochyb o tom, že mě spojuje s dalšími autory, stejně jako s potenciálními čtenáři. Kromě toho někdy narazím na něco, co mi dá námět na další scénu!
Máte oblíbené místo na psaní?
Vždycky píšu na notebooku u jídelního stolu v našem řadovém domě v Center City ve Filadelfii. Cítím se spojená se vším, co se v domě děje, a když vyhlédnu z okna, vidím hlavy kolemjdoucích a slyším lidi venku.
Plánujete pokračovat v psaní pro mládež, nebo byste někdy chtěla napsat něco pro dospělé?
Další kniha, kterou mám v plánu, je opět v žánru young adult. Zajímavé je, že Esej o tragédii není moje úplně první kniha, i když je to můj první vydaný young adult román. Napsala jsem tři ženské romány a ještě jeden mám rozpracovaný, zasunutý někde vzadu v hlavě. Jednou se k němu dostanu, ale právě teď se mi líbí žánr young adult a jsem ráda, že můžu být jeho součástí.
Redakčně kráceno.
Zdroj: http://randomactsofreading.wordpress.com/2013/01/07/qa-with-elizabeth-laban-author-
-of-the-tragedy-paper
