Bývalý mariňák a holka, co vidí do budoucnosti
Tomáš Weiss
Jdete si jako vysloužilec speciálních jednotek kondičně zaběhat a tam do vás vrazí dvanáctiletá vyděšená holka. Ukáže se, že ji jistá parta honí a chce ji za každou cenu zabít. To jim ale mariňák nebude chtít umožnit, protože znáte tyhle speciály - pořádná přesila je teprve probere z letargie a začnou rambovat. Kniha, kterou chválí speciální spisovatel akčňáků Lee Child.
Dryden se okamžitě zastavil. Rachel do něj vrazila a málem ztratila rovnováhu. Podepřel ji jednou rukou; druhou zamířil SIG na zavřené dveře její ložnice.
Během několika vteřin chladný pocit znovu zesílil. Představil si Audrey i Sandru na chodbě nedaleko od nich. Rachel mu položila dlaň na ruku, v níž držel pistoli. Netlačila ji dolů, jen ho prosila, aby to znovu uvážil.
„Co když to není pravda?“ namítla. „Promluvme si s nimi. Možná se domluvíme.“
Pak se ozval hned za dveřmi Audreyin hlas. „Není to pravda, Same. Uvažujte. Existuje něco, co by Gaul neudělal, aby nás dostal?“
„Víme, že jste zmatený,“ přidala se Sandra. „Kdo by ve vašem postavení nebyl. Proto to Gaul dělá; je to trik, který má ve vás vyvolat pochybnosti.“
„Vezměte to takhle,“ řekla Andrey. „Máme tu všechny možné zbraně; jsem si jistá, že to víte. Kdybychom byly tak špatné, copak bychom vás už dávno nezabily?“
Dryden to zvažoval. Jejich argumentace měla trhlinu. Samozřejmě, že by ho zabily, jenže až dosud k tomu neměly důvod. Nepředstavoval pro ně hrozbu. A poněvadž dokázaly číst myšlenky, dostalo by se jim včasného varování, kdyby se z něj vůbec měla stát hrozba. Vždy by měly možnost ho zabít, dřív než by proti nim dokázal něco podniknout.
Začal vyslovovat svou námitku nahlas, ale pak toho nechal – už ji slyšely zřetelně a jasně.
„Same…“ ozvala se Sandra. Její hlas zněl konejšivě a soucitně. Ten tón, víc než jakákoli slova, která mohla pronést, posílil jeho ostražitost. Nepřestával mířit na dveře; bůhví čím na ně míří z druhé strany ony.
Začal v něm klíčit nápad.
Dřív než se nápad stačil transformovat do slov, zapřel se Dryden ramenem o Rachelin prádelník a převrátil ho. Sklouzl hlučně na podlahu, Dryden využil setrvačnosti pádu a tlačil jej přes koberec, dokud se s potěšitelným úderem nezastavil o dveře.
Teď se ženy nebudou moct dostat dovnitř dostatečně rychle, aby se na něj vrhly, a evidentně nemohly riskovat střelbu skrz zeď, když u něj byla Rachel.
„Jestliže nám říkáte pravdu,“ řekl Dryden, „pak to dokažte. Dejte nám Rachelin deník. Šoupněte ho pod dveře vedle prádelníku. Jestliže se mýlím, tisíckrát se vám omluvím.“
Rachel vedle něj ztuhla v očekávání odpovědi.
Přišla: zvuk závěru pušky.
Děvče reagovalo, jako by ji bodli. Ztěžka dosedla na zem a ovinula paži Drydenovi kolem nohy v touze po opoře. Sam jí podal volnou ruku a pevně jí stiskl dlaň.
Doufal, že jeho nenávist k těm dvěma se přenáší dveřmi s ostřím břitvy.
„Tohle je jen na chvilku, Rachel,“ ozvala se Sandra. Z jejího hlasu vymizely veškeré stopy laskavosti. „Až si vzpomeneš, kdo doopravdy jsi, tady tomu se zasměješ.“
Rachel se prudce zvedla. Využila moment překvapení a sebrala mu z ruky SIG, namířila ji na dveře ve výši hrudi a zahájila palbu. Ve dveřích a ve zdi vedle nich se udělaly tři otvory, dřív než jí Dryden dokázal pistoli vzít. Slyšel, jak někdo v chodbě žuchl s klením na zadek. Puška zarachotila o podlahu. Chvíli nato mrazivý pocit na spáncích sotva znatelně ustoupil; ženy se stáhly kousek dál do chodby.
„Proč taky nestřílíte?“ zaječela na ně Rachel. „Mohly byste se trefit i do mě!“
Dryden jí položil paži kolem ramenou. „To je v pořádku,“ uklidňoval ji.
Otočila se k němu a zabořila obličej do jeho košile. Celé tělo se jí křečovitě třáslo.
„Netušily, že to přijde,“ řekl. Zaslechla v jeho hlase, že se usmívá, vzhlédla k němu a podařilo se jí i navzdory slzám vyloudit úsměv.
„Co budeme dělat?“ zeptala se.
Dryden se rozhlédl po pokoji. Dvě stěny z cihel a dvě tvořené okny, za nimiž nebylo nic než pád z výšky tří fotbalových hřišť. Byla tu i koupelna, jenže nenabízela žádnou lepší možnost než ložnice. Napadala ho bláznivá řešení a zase je zavrhoval: vystřelit okno, slanit po Rachelině prostěradle do bytu o patro níž a prostřílet si do něj cestu. Nebylo důležité, že jejich šance na to, aby to přežili, byly jedna ku tisíci. Důležité bylo, že Audrey a Sandra by si přečetly jejich plán a měly by dost možností, aby do toho dolního pokoje vnikly.
„A co já?“ připomněla Rachel. „Moje plány nepřečtou.“
„Ty máš nějaký plán?“
Váhala. Ve tváři se jí střídaly úvahy a strach.
„Ano,“ řekla.
4.7.2014