Umíte zahálet?
Tomáš Weiss
Zahálčivý život prý vede ke špatnostem. Je to možné, ale současný svět má někdy opačný problém. Jeho fofry vedou k průšvihům všeho druhu. I proto je pro některé Umění zahálky Ulricha Schnabela důležité čtení. Záchranná brzda v poslední chvíli. Je třeba se vydat na cestu, na jejímž konci budete schopni odpovědět nemocnému spěchem s klidem a úsměvem: teď nemůžu, zrovna si jen tak čumím.
ÚVOD
Nechoďme dlouho kolem horké kaše a přistupme rovnou k jádru vě...
- Malý moment, prosím, zvoní mi mobil ... -
Tak už jsem zase tady. Takže: Tato kniha pojednává o tom, že nás něco neustále odvádí od podstatných věcí, tedy od toho, ehm, co je skutečně důležité pro ...
- Sorry, za dveřmi je pošťák ... -
Kde jsme to přestali? Ach ano, u věcí, u podstatných věcí. V každém případě jsme všichni permanentně online a v totálním propojení a neustále nás ruší ...
- Počkat, bliká tu na mě nějaký důležitý mail, jen se rychle podívám ... -
Omlouvám se. Takže, pořád nás něco ruší, a proto nám potom v klidu připadá tak obtížné, ne, pardon: Proto nám klid připadá tak obtížný, tedy, lépe řečeno, soustředění, takže vlastně ta, ehm, pozornost ... Moment, o čem jsme to vlastně mluvili?
Podstatné věci. Nemáte taky pocit, že vám něco pořád protéká mezi prsty? Že tou nejvýraznější silou ve vašem životě je rozptylování? Vede se vám stejně jako nám, žurnalistům, kteří se každé ráno vrhají do záplavy zpráv, prohrabávají se stovkami emailů, kteří se za neustálého klikání a googlování potápějí do hlubin sítě, občas se nadechnou, aby si zatelefonovali, a večer se sami sebe vyčerpaně ptají, co vlastně celý den dělali? Pak mám pro vás aspoň malou útěchu: Nejste v tom sami.
Stav permanentního rozrušení se naší společností šíří jako nakažlivý chřipkový virus. Trpíme návaly podrážděnosti a pocitem neustálého přetížení – a přesto prahneme po ještě rychlejším datovém připojení a ještě výkonnějších mobilech. Jsme permanentně online a kdykoli k zastižení – a máme neustále strach, že něco prošvihneme a že zůstaneme pozadu. Cítíme, jak máme stále méně času a dychtíme po odpočinku – a přitom se ničeho nebojíme víc než nečinnosti a dlouhé chvíle.
Před sto lety by nás všechny zřejmě považovali za neurasteniky, za nervově vyčerpané souputníky, kteří jsou lapeni v nutkavé potřebě aktivity, jež je neustále pohání kupředu – a přitom je nikdy nenechá dojít samy k sobě. A podobně jako společenskovědní teoretikové na přelomu 19. a 20. století předvídali příchod „éry nervozity“, dnes žijeme v epoše prudkého nárůstu poruch soustředění. Míru toho, jak je široká veřejnost postižena neustálým neklidem, ilustruje řada sociologických výzkumů: Když se například Institut pro výzkum veřejného mínění Allensbach v roce 2009 ptal německých respondentů, co by nejraději změnili na svém charakteru, většina z nich projevila skromné a přitom zoufalé přání, že by rádi byli „mnohem klidnější“.
Podle výzkumu německé společnosti Forsa žije 67 procent občanů v pocitu „neustálého
spěchu a neklidu“, jenž je přitom největším stresovým spouštěčem. Jedním z nejrozšířenějších novoročních předsevzetí je pak přání „vyhnout se stresu“ a „mít víc času na rodinu a přátele“. Pocit, že nás něco neustále tlačí kupředu, v žádném případě není jen německou specialitou. I z celoevropských výzkumů vyplývá, jak uštvaně se lidé cítí. Téměř 50 procent dotázaných uvádí, že musí nejméně polovinu svého času pracovat „velmi rychle“.
A v každé nové studii si stále více lidí stěžuje na příliš vysoké pracovní tempo a příliš
těsně stanovené termíny.
Bez tedy přehánění můžeme tvrdit: Stres vyplývající z nedostatku času je pro většinu lidí největším zlem moderní společnosti. Je jedno, jestli jde o živnostníky nebo úředníky, manažery, politiky nebo vědce – všechny totiž spojuje pocit, že jsou pod neustálým tlakem, že jsou poměřování čtvrtletními bilancemi, statistickými výsledky nebo zvyšováním produkce a nesmějí si dopřát chvíli oddechu. Místo abychom se v našem konkrétním jednání otvírali a v nejlepším případě zažívali flow, tedy opojení z tvořivého soustředění, cítíme, že jsme stále roztržitější, ovládanější a jen napůl přítomní duchem. Přicházíme tak nejen o klid k přemýšlení a o schopnost soustředěné, efektivní práce, ale i o něco mnohem podstatnějšího: o prožívání přítomnosti a tedy i schopnost hodnocení našeho samotného života, který se vždy odehrává pouze v nyní, nikoli ve vzpomínkách na včerejšek nebo v plánování zítřka.
Skutečnost, že lidé nežijí jen ze ctižádostivého konání, rozpoznalo v průběhu staletí již mnoho moudrých hlav. I všechna náboženství stále znovu zdůrazňují význam času, který nestrávíme pouhým zajišťováním obživy. I když dnes moderní vědecká bádání tyto staleté pravdy působivě potvrzují, my jsme si mezitím do značné míry odvykli pěstovat „dlouhou chvíli“, jak se to dělávalo v dřívějších, poklidnějších dobách. A tento nedostatek prostupuje vše
mi oblastmi života. Neboť žijeme, jak říkají někteří sociologové, ve „zrychlující společnosti“, v níž se pocit, že nás něco tlačí kupředu, stal setrvalým stavem. Výkon je stavěn nad všechno
ostatní a nečinnost, bezúčelné zahálení, je považováno za neproduktivní plýtvání časem (a životem). Následky tohoto postoje docházejí člověku často teprve ve chvíli, kdy je už příliš pozdě. Když měl například Arend Oetker, jeden z nejúspěšnějších německých podnikatelů, odpovědět na otázku, co bylo největší chybou jeho života, tak tento průmyslový boss stručně a upřímně odpověděl: „Málo času na přátele“. A když měl uvést, jaký „zbytečný luxus“ by si rád dopřál, snil Oetker o tom, že by chtěl „zažít přírodu v zahálce“ a v zahradě domu svých rodičů „pozorovat, jak se stromy zrcadlí na hladině jezírka“.
