Jussi Adler Olsen: Washingtonský dekret
Tomáš Fojtík
Když se řekne „dobrý politický thriller“, většině lidem se vybaví Tom Clancy nebo John Grisham. Tento oblíbený žánr si ale vyzkoušela řada dalších spisovatelů, a někteří z nich se mohou mistrům oboru směle rovnat. Mezi ně díky Washingtonskému dekretu teď patří, přes určité výhrady, i Jussi Adler Olsen.
To jméno je nám dobře známé, především díky jeho skvělé sérii s Oddělením Q (Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v lahvi, Složka 64). Tato série jej proslavila za hranicemi domácího Dánska, ale spisovatelské úspěchy slavil již předtím. Napsal tři knihy, z nichž jedna, Washingtonský dekret, nedávno vyšla v češtině.
O co ve zkratce jde? Všeobecně oblíbený senátor slaví úspěch v prezidentské volbě a lid od něj čeká mnoho. Jenže, během volební noci je zavražděna jeho žena a tato tragédie zásadně ovlivní jeho uvažování i politiku. Pomocí prezidentských dekretů koncentruje moc ve státě, odstavuje politické oponenty, Kongres, Nejvyšší soud… V zemi se šíří strach a represe, ale prezident stále tvrdí, že toto vše je nutné pro bezpečnost země. Vrah jeho ženy je dopaden záhy – jedná se o otce jedné z jeho nejbližších spolupracovnic. Ten čeká v cele smrti na popravu, zatímco dcera bojuje za očištění jeho jména. Jenže, času moc nezbývá a v nových pořádcích je vše najednou úplně jinak.
První věc, kterou je třeba si uvědomit je doba, kdy tato kniha vznikla – vyšla v roce 2006, pět let po událostech z 11. září. Olsen je politolog a pokusil se zamyslet nad tím, jak daleko může dojít omezování svobody jménem vyšší bezpečnosti. Prezident Jansen má totiž bohulibý záměr, při jehož realizaci se řídí takovými naučkami, jako “Když se kácí les, létají třísky” nebo “Účel světí prostředky”. V kontextu zpráv o budování bezpečného světa v USA po 11. září je tato představa mrazivá. V moderní historii sice nikdy žádný politik tak daleko nezašel (alespoň co se západní civilizace týče), to ale nemůže zabránit literární licenci na míru ušité politickému thrilleru.
Co knize škodí je něco jiného. Pointa celého příběhu je v jiném motivu. Ne v politickém, ale osobním. Jsem toho názoru, že politický motiv, politická pointa by politickému thrilleru slušela mnohem víc. Navíc Olsen v doslovu ke knize navádí čtenáře k zamyšlení se nad tím, jestli náhodou v jeho popisovaném světě už nežijeme. Na pomoc si bere známé, dávno vyvrácené konspirační teorie. Ty jsou samozřejmě patřičně šokující a tím pádem přitažlivé, ale současně výrazně přitažené za vlasy. Jussi Adler Olsen tak se čtenáři hraje stejně lacinou hru na “...a co když to je pravda”, jako Dan Brown ve svých románech.
Tyto výtky ale neubírají knize na čtivosti a příběhu na zajímavosti. Jussi Adler Olsen napsal další dobrou knihu. Oddělení Q ale nečekejte.
Hodnocení: 70%
19.6.2014