Může ještě dnes vůbec vědět občan, jaká má práva a povinnosti?
Tomáš Němeček
Neznalost zákona neomlouvá - děsná věta bohužel stále platí, přestože sami právníci říkají, že se vlastně v zákonech už neorientují. Kniha Občanské právo pro každého je připravená tak, aby maximálně vstřícnou formou poinformovala každého o novinkách a změnách, které máme od 1.1.2014 vzít na vědomí. Autorem ukázky z druhého vydání knihy je Tomáš Němeček, bývalý právní redaktor Lidových novin, dnes právník Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Užitečná kniha existuje i elektronicky.
Ve zdraví i v nemoci
Každý den leží v tuzemských nemocnicích v průměru 58 tisíc lidí, což je zhruba počet obyvatel Opavy. Nejčastěji to bývá na internách (18 %) a na chirurgiích (16 %). Obvyklá délka hospitalizace dosáhla podle těchto nedávných čísel devět dní, někteří však proleželi celý rok. K doktorovi si jich pro neschopenku zašlo ještě víc: v roce 2013 vystavili lékaři 1,3 milionu dočasných pracovních neschopností, jejichž průměrná délka byla 43 dní. Nejčastěji kvůli chřipce: takto se v 10milionové České republice za rok prostonalo celkem milion dní. Jestli má být tedy nový občanský zákoník právem všedního dne, nemohl se vyhnout zdraví a medicíně.
S nějakou omezující nemocí stráví průměrný Čech 17 let života – hlavně těch posledních. Občanský zákoník dává takovým situacím základní rámec. V podrobnostech většinou odkazuje na nový zákon o zdravotních službách z roku 2011 (který nahradil předchozí zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966) a s ním související předpisy. Kromě rámování také vyšrafovává některá bílá místa a ojediněle rýsuje i pravidla zcela nová.
Zákon o zdravotních službách myslí na profesionální zdravotníky. Občanský zákoník ale počítá i s tím, že v reálném životě chodí někteří lidé také za léčiteli a bylinkářkami; že zásah do lidského těla nemusí provést jen chirurg operující kýlu, ale i mistr v tetovacím salonu; že tabletu euthyroxu můžeme dostat i od hodné paní sousedky (jenže možná nezná dávkování); anebo že během výpravy Rychlých šípů na Hadí vrch kousne Červenáčka zmije a žádný lékař není zrovna nablízku.
Logicky ale bude řeč nejprve a především o profesionálních zdravotnících.
Co znamená informovaný souhlas
Nový občanský zákoník zavádí termín „smlouva o péči o zdraví“ (§ 2636). To neznamená, že nutně musím uzavřít se svým praktikem slavnostní smlouvu ve dvou vyhotoveních, ale zdůrazňuje se tím rozdíl oproti době před rokem 1989, která chápala léčbu jako výkon veřejné moci.
Lékař není pacientovi nadřazen, mají právně rovnocenné postavení. Smluvní vztah může být i ve prospěch třetí osoby, například pro autistického mladíka může dojednat zdravotní péči jeho rodič.
Jistěže má lékař – díky svým znalostem a zkušenostem – nad laikem faktickou převahu. Zákonodárce se proto snaží posilovat postavení pacienta. I když lékař ví (nebo si myslí, že ví) víc než pacient, musí s ním jednat jako s partnerem, protože diagnóza není víc než právo.
Pacient má podle zákona o zdravotních službách nárok na náležitou odbornou péči, na úctu a důstojné zacházení a měl by s léčbou vyslovit svobodný a informovaný souhlas. Co znamená svobodný, je zhruba jasné; ale jak moc musí být informovaný? O vyčištění kořenových kanálků se dá mluvit stručně, ale třeba se zřídka se vyskytujícím Ewingovým sarkomem je to na delší povídání. Měl by pacient slyšet kompletní světovou statistiku úspěšnosti chemoterapií, ozařování a operací?
Na to zákon o zdravotních službách i občanský zákoník odpovídají obdobně, avšak zákoník volí v § 2639 lidštější a srozumitelnější slova: „Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče o zdraví včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu i případný jiný způsob péče o zdraví.“ Pokud si to pacient přeje, může dostat vysvětlení také písemně.
V průběhu léčby i kdykoli potom má pacient nárok nahlédnout do své zdravotní dokumentace; stejně jako ti z jeho blízkých, kterým nemocnice na přání pacienta mohla sdělovat informace o jeho stavu. Jediná změna je zde staronová: občanský zákoník v § 2648 vrátil ochranu údajů třetích osob, tj. jiných lidí, než je sám pacient a zdravotní personál. Údaje o třetích osobách nelze zpřístupnit bez jejich souhlasu.
„Kdo mlčí, souhlasí“ vs. „Kdybych to byl věděl…“
Zdravotnické předpisy výslovně vyžadují písemný souhlas u některých závažných zákroků. Může to být například darování ledviny nebo odběr kostní dřeně (podle transplantačního zákona), umělé oplodnění či sterilizace (podle zákona o specifi ckých zdravotních službách).
Vedle toho občanský zákoník přichází s dobře zapamatovatelným kritériem: písemný souhlas je nutný, „má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví“ (§ 96). Vlasy i nehty dorostou, prsty ani uši zatím běžně vypěstovat neumíme. Po vytržení dětských zubů sice vyrostou nové (i když zubař by namítl, že to nejsou tytéž zuby), u dospělých by si ale měl dentista opatřit písemný souhlas.
Pokud jde o ostatní zákroky na lidském těle, občanský zákoník zavádí předpoklad, že kdo mlčí, souhlasí: „Nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že byl udělen“ (§ 97). To je ustanovení, které může udivit – copak po všech řečech o informovaném souhlasu najednou stačí, že pacient neprotestoval? Nestačí. Zákoník jen vychází ze znalosti života: v nemocnici se děje s pacientem tolik různých procedur – nejsou to jen operace a podávání léků, ale i terapie, rehabilitace nebo klid na lůžku –, že vyžadovat souhlas pro každou zvlášť by vedlo k neúnosnému zbyrokratizování vztahů. (Když americký lékař sdělil v roce 1977 Ferdinandu Peroutkovi: „Máte maligní tumor v pravé plíci, kterou jsme vyčistili, odpoledne dostanete kobaltové záření,“ i tak hrdě nezávislý intelektuál se pouze zdvořile usmál a řekl: „Pane doktore, jsem ve vašich rukách.
To neznamená, že doktoři mohou na tuto důvěru hřešit a přestat se snahou o získání informovaného souhlasu. Pokud pacient namítne, že mu zamlčeli závažnou okolnost, kvůli níž by byl zákrok nepodstoupil, akademická doktrína mu dává velké šance na úspěch v soudním sporu (pokud je v situaci, kdy může říci spolu s jedním z hrdinů Knofl íkové války: „Kdybych to byl věděl, tak bych tam byl nechodil!“).
Ani pacient však nesmí přehánět. V literatuře se cituje případ německého pacienta, který žaloval zdravotníky za údajné zamlčení rizika, že operace jeho nádoru konečníku může způsobit ztrátu potence. Jelikož lékaři prokázali, že byl zevrubně poučen o tom, že při neprovedení operace pravděpodobně zemře, vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem žalobu zamítl. Neuvěřil, že by si pacient vybral raději smrt než ztrátu potence.
Zadržený a jeho právo na důvěrníka
Dosud byla řeč o dobrovolných hospitalizacích. Vedle toho se ale dějí také nedobrovolné: některé vyplývají z trestního práva (soud nařídí ochrannou léčbu násilníkovi), některé ze zákona o ochraně veřejného zdraví (šiřitel úplavice nebo břišního tyfu skončí v karanténě), některé jsou nedobrovolné jen proto, že pacient dočasně nemůže vůli projevit (řidič je po nehodě v bezvědomí).
Také se může stát, že po ulici zmateně bloudí starý člověk bez dokladů a neví, jak se jmenuje a kde bydlí. Nebo policejní hlídka přiveze narkomanku a opilce, kteří napadali chodce. Anebo schizofrenika, který se chystal skočit pod vlak. Pro tyto případy zákon o zdravotních službách připouští nedobrovolnou hospitalizaci při splnění tří podmínek: 1. člověk bezprostředně a závažně ohrožuje sebe nebo své okolí, 2. jeví známky duševní poruchy nebo vlivu návykových látek, 3. zmíněnou hrozbu pro něj nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Nemocnice má v takových případech do 24 hodin vyrozumět soud a ten nejpozději do sedmi dnů pacienta vyslechne a rozhodne buď o jeho dalším držení, nebo o propuštění (ledaže mezitím nemocnice pacienta propustila sama nebo naopak pacient podepsal dobrovolný souhlas s léčbou a na soudním přezkumu už netrvá).
Nový občanský zákoník zavádí kvůli ochraně nedobrovolných pacientů tři nová práva:
– právo na vysvětlení, proč byl zadržen a jaké má možnosti právní ochrany, a na volbu důvěrníka (§ 106), který může vymáhat vůči nemocnici pacientova práva (§ 107);
– právo projednávat se svým důvěrníkem nebo zákonným zástupcem osobní záležitosti mezi čtyřma očima (§ 108);
– právo žádat přezkum nezávislým lékařem (§ 109).
Zákoník nijak blíže nevysvětluje, kdo by měl důvěrníkem být. Může to tedy být jakákoli osoba, jíž pacient důvěřuje, a k jejímu ustanovení stačí ústní prohlášení, jež se zaznamená do zdravotní dokumentace. Ze zákoníku plyne, že důvěrník by měl být jen jeden, ale pacient ho může kdykoli odvolat a nahradit jiným. Jistě bude účinnějším důvěrníkem třeba právník Ligy lidských práv než jiný pacient na uzavřeném oddělení, ale nemocnice nebude nikomu mluvit do jeho osobní volby.
Ne úplně šťastným místem nového občanského zákoníku jsou pravidla pro informování blízkých osob při nedobrovolné hospitalizaci (§ 105). Zákon o zdravotních službách už totiž pro tyto případy stanovuje logický algoritmus: nemocnice informuje ty osoby, jež jí určil pacient; pokud neurčil nikoho, pak osoby blízké nebo členy domácnosti, jsou-li nemocnici známi (například proto, že je pacient hospitalizován už poněkolikáté); pokud známi nejsou, pak Policii ČR. Nový občanský zákoník stanoví okruh trochu jinak: převzetí do péče bez souhlasu se má oznámit zákonnému zástupci, opatrovníkovi nebo – u dospělých osob s plnou svéprávností – manželovi či jiné známé osobě blízké, ledaže to pacient zakázal. V realitě vede postup podle obou zákonů zpravidla k témuž výsledku: pokud nelze uvědomit nikoho z rodiny, vyrozumějí lékaři policii.
Občanský zákoník také používá širší formulaci o „převzetí“ bez souhlasu, takže se netýká jen hospitalizací, ale i jen několikahodinového zadržení na ambulanci. Také tato krátká omezení osobní svobody by se měla podle litery zákoníku do 24 hodin hlásit soudu. Zkušenost z Psychiatrické nemocnice Bohnice je zatím taková, že buď toto zadržení na ambulanci přejde v hospitalizaci, nebo je pacient propuštěn, případně podepíše dobrovolný vstup (a na soudním přezkumu netrvá).
