Dvacet pět let po Listopadu 89

Tomáš Weiss

Těch knih, které letos vyjdou a budou nějak spojeny s výročím Listopadu 89 a s pohledem do zpětného zrcátka, bude asi víc. Tahle je první. Jde o dvojhlas dvou slovenských intelektuálů - Fedora Gála a Petera Zajace. Obrazový doprovod obstaraly fotky Miro Švolíka.

Pomalu se blíží 25.výročí Listopadu 89. Člověka až děsí, kdo všechno mu bude kázat a jaké blbosti přitom uslyší. Kdo se pasuje na partyzána a jaké trofeje budou vystaveny v loveckých salóncích. Přes všechny kecy a zástupy "pobitvěgenerálů": Listopad 89 byla mimořádná výhra v loterii. Zbavit se komunismu je štěstí. O tom mluví v knize Fedor Gál a Peter Zajac v textech, které postupně publikovali v slovenském časopisu .týždeň. Jsou to reflexe reality, pocitů a snů, se kterými musíme v tom našem postkomunismu den za dnem už čtvrtstoletí žít. Dva lidé, kteří byli od 17. listopadu 1989 přímo v centru změn, a dodnes na občanskou angažovanost nerezignovali. Co se nám vlastně v téhle knize připomíná?

Zcela konkrétní hodnota a problémy svobody, nebezpečí davových psychóz, varování před odstřelem parlamentní demokracie, varování před pokušením přímé demokracie, odpor k nacionalismu. Občany v postkomunismu ohrožují nejrůznější přenosné choroby: ztráta paměti, fízlovské podvraťáctví, bulvarizace veřejného prostoru...

Šlak by občas člověka trefil z té naší přítomnosti. Jak zpívá Vlasta Třešňák: Komunista mě zastupuje v Bruselu a kickboxer zpívá písně Karla Kryla. Nepoctiví veksláci se snaží tvářit jako úspěšní podnikatelé. Nevinní jsou vláčeni po soudech a gangsteři se smějí a telefonují si s prokurátory. Slušnost vnímají mnozí jako neschopnost a slabost. Mnohé z toho se v téhle knize připomene. Zároveň je tam ale hned otázník: a co jste čekali? Vymření čertů a populační explozi andělů? Pevná půda svobody pod nohama jsou tekuté písky. Nebát se a nekrást, držet slovo a základní civilizační pravidla, nenechat se zamotat do zlostného "svobodného" frflání.

Když jsem dočetl knihu Dvadsaťpät, zahlédl jsem v televizi kus dokumetu o českém herci Josefu Kemrovi. Za normalizace jezdil spolu se ženou a svým trabantem pravidelně bílit vesnické kapličky v polích. Když mu chtěli dát titul zasloužilý umělec, napsal "nahoru" dopis: Nahý jsem přišel na svět a nahý z něho také odejdu. Nenaučil jsem se byzantským způsobům, abych ruku, které mě bije ještě také líbal." Jak někdy potřebuje člověk něco takového slyšet. Kniha trojice Gál-Zajac-Švolík je i o deprivantech moci i o ostrůvcích pozitivní deviace. Žádná růžová zahrada, ani film noir. V tomhle žijeme a o moc jiné to tady nebude. Nostalgie po totalitě je ale každopádně zvrácenost. Žijeme ve světě akcí a reakcí, utvářeni interakcemi s druhými lidmi. Můžeme se jich každý den účastnit a snažit se přitom o "trvale udržitelnou slušnost". Být u toho, když lepší vítězí nad horším. Tak jako před 25 lety. Soukromé "listopady" každý den. Možná to tak nevypadá, ale každý den čeká na naše lepší vlastnosti.

20.5.2014