Letošním "Ortenem" Ondřej Hanus
Blanka Činátlová
Ortenovu, cenu, literární ocenění pro autory mladší 30 let, získal letos básník Ondřej Hanus (1987). Shodou okolností se narodil právě v roce, kdy začala být cena udělována a získala ji Zuzana Brabcová. Mezi oceněnými jsou za ta léta třeba Petr Placák, Tereza Boučková, Michal Viewegh, Petr Borkovec, Petra Hůlová, Marek Šindelka nebo vloni Ondřej Buddeus. Laudatio napsala členka letošní poroty, literární redaktorka Blanka Činátlová.
Básnická sbírka Ondřeje Hanuse Výjevy na mě zapůsobila už při prvním čtení, jež bylo spíše čtenářské, a nikoli soudcovské. Během tohoto intuitivního čtení jsem měla pocit, že to je jeden z mála nominovaných textů, který nevypovídá primárně o svém autorovi a jeho životních traumatech, konverzích, iniciacích, apod., ale mluví přímo ke mně. Jako by mezi oběma břehy skutečně vystupovaly výjevy mé oblíbené poezie – a to v naprosto neuvěřitelném záběru: od barokní, přes expresionistickou až po současnou. Nejen básníci explicitně citovaní a přiznaní autorem (Bridel, Donne, Mácha, Orten, Zahradníček,…), ale tu se vynoří Reynek, tu Trakl, Jirous, Diviš, Halas a další a další – jsou tam snad všichni.
Při druhém, pozornějším čtení jsem se ptala, zda mé nadšení nepramení pouze z podobného čtenářského naladění nebo vkusu – v pozadí Hanusovy tvorby je autorova „sečtělost“ neustále přítomná, byť ne připomínaná -, ale to, co by na první dojem mohlo vypadat jako „pouhá“ variace, citační exhibice, autorská póza, je spíše vědomí určité básnické tradice a pokus, podle mého neuvěřitelně vydařený, do tohoto toku vstoupit. Zdánlivě známou obraznost pointuje naprosto netradičním způsobem; melancholické ladění zabalí do ironické masky, která je však vzdálená estétské stylizaci, spíše je ve své pokoře podobná baroknímu dryáčnictví. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí dokázal Ondřej Hanus „vyjevit“ a přeložit tuto barokní grotesku současné poezii.
Lehkost při zacházení s tradicí je vidět i na volbě žánru – nejen na převažujícím sonetu, ale třeba i žalmu. Oběma tradičním formám dává Ondřej Hanus ve své sbírce svébytný obsah a originální výraz. Verše, řemeslně precizní, plynou tak samozřejmě, že si tuto preciznost ani neuvědomíme. Nápaditými variacemi, nenápadnými motivickými nebo jazykovými hříčkami pak ale najednou „zadrhávají“ překvapivým významem. A v tom je síla i neuchopitelnost Hanusovy poezie.
…
změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří
… /Dvanáctý výjev (pohřební)/
Blanka Činátlová
16.5.2014
