Noam Chomsky o hnutí Ocuppy
Tomáš Weiss
Objevilo se nové nakladatelství se záměrně občansky neposlušnými knihami - Broken Books. Po startovací pacifistické knize Howarda Zinna Bomba, vydalo teď dvě další. Klasiku Občanská neposlušnost od H.D.Thoreaua a knihu rozhovorů s předním kritikem globalizace Noamem Chomskym (1928).
Po třiceti letech třídního boje
Rozhovor s Noamem Chomskym vedl Edward Radzivilovskiy, student New York University, Paříž
Interview se uskutečnilo v MIT (Massachusetts Institute of Technology), Cambridge ve státě Massachusetts, 6. ledna 2012
Rád bych začal tím, co jste řekl na akci Occupy Boston: „Nejpodnětnější je na hnutí Occupy to, že vytváří pouta mezi lidmi, spojuje je a sdružuje, buduje sítě, a že se tak děje všude. Pokud se tyto vazby podaří udržet a rozšířit, může Occupy vyústit v usilovnou snahu o to, aby společnost nabrala lidštější kurs.“ Někdo říká, že hnutí Occupy nemá ucelené motto ani konkrétní požadavky. Domníváte-li se, že hnutí Occupy konkrétní požadavky má, kolik z nich se dá podle vás uskutečnit?
Na hnutí Occupy se váže početná řada lidí ze všech možných oblastí života a spolu s tím vyvstává i řada otázek a zájmů. Jsou věci, které ty lidi spojují, ale samozřejmě každý z nich má i své vlastní zájmy.
Myslím, že hlavní je, že tohle celé je třeba pokládat za odezvu, za první významnou veřejnou odezvu po třiceti letech skutečně drsného třídního boje, který vyústil v sociální, ekonomická a politická opatření, jež rozdupala demokratický systém na prach.
Tak kupříkladu takový Kongres, v současnosti má nejnižší důvěru veřejnosti v historii – takřka nulovou – a ostatní státní instituce na tom nejsou o mnoho lépe.
Občané jsou naštvaní, znechucení, rozhořčení – a mají pro to dobrý důvod. Během posledních několika generací se uplatňovala politika, která vedla k neúměrně vysoké koncentraci majetku v rukou velmi malé části populace. Ve skutečnosti rozdělení majetku je pádně usměrňováno doslova jednou desetinou procenta populace, tou nejbohatší, a to je tak malá část obyvatelstva, že se ani neprojeví při sčítání lidu. Abyste tyto lidi vůbec zaznamenali, musíte provést statistickou analýzu. A oni nesmírně profitují. Děje se tak převážně ve finančním sektoru – manažeři hedgeových fondů, výkonní ředitelé finančních korporací a tak dále.
Příjmy většiny obyvatel země přitom povážlivě stagnují. Reálné mzdy stagnují ještě povážlivěji, neboť občas přímo klesají. Systém benefitů (zaměstnaneckých výhod typu pojištění), který byl kdysi velmi důkladný, se oslabil.
Lidé ve Spojených státech přežívají jen díky tomu, že si nakládají víc práce a stále víc a víc se zadlužují, což se dříve či později stane neudržitelným, a dále díky iluzím různých „bublin“ – jako byla nedávno realitní bublina, která praskla (jak už to tak bubliny dělávají) a způsobila papírovou ztrátu ve výši osmi bilionů dolarů v neprospěch některých částí obyvatelstva. Takže v současné chvíli mají američtí pracující podstatně delší pracovní dobu než jejich protějšky v jiných vyspělých zemích a zdejší Afroameričané takřka vůbec nevědí, co je majetek. Byla to vskutku drsná a zlá doba – podle měřítek rozvojových zemí samozřejmě nikoli, jenže tohle je bohatá společnost a lidé posuzují svou situaci a vyhlídky podle toho, jak by to mělo být.
Soustřeďování majetku jde zcela automaticky ruku v ruce se soustřeďováním politické moci, což se promítá do legislativy, která přirozeně nahrává těm, kteří zákony zavádějí; a to ještě prohlubuje začarovaný kruh, který vede – jak už jsem říkal – k rozhořčenosti, naštvanosti a znechucení, k rozpadu společnosti. To proto jsou tak důležité vazby, které vytváří hnutí Occupy.
Occupy je první skutečnou odpovědí na tohle všechno. Lidé se ještě upínali k hnutí Tea Party, jenže to je velmi zavádějící. Hnutí Tea Party je relativně početné, bělošské. Jeho vliv a moc pramení ze silné korporátní podpory a z peněz z obchodního sektoru. Část sféry obchodu a financí je vnímá jako svou údernou jednotku, ovšem toto hnutí není zdaleka tak silné jako Occupy.
Když se vrátíme zpět k otázce požadavků Occupy, jsou zde určité všeobecné požadavky, k nimž se hlásí většina obyvatelstva. Problém nerovnosti. Problém šikany ze strany finančních institucí a z toho, jakým způsobem ovlivňují vládu, takže pak vyplácí a zachraňuje viníky zodpovědné za krizi – a ti jsou stále bohatší a mocnější, zatímco na oběti se nehledí. Jsou zde rovněž velmi konkrétní požadavky týkající se regulace daní z finančních transakcí, zrušení ustanovení o korporátním vedení, které vyústily v tuto situaci: například přepracování daňového zákona do podoby bližší té, jež platila v době, kdy ještě nejbohatší nebyli takřka osvobozeni od daně, a mnohé další, velmi konkrétní požadavky. Jejich výčet zahrnuje zájmy jednotlivých skupin, z nichž některé mají celkem široký dosah.
Myslím si však, že když se podíváte zblízka na hnutí Occupy a zeptáte se jeho účastníků na jejich požadavky, budou se plným právem zdráhat odpovědět, neboť si utvářejí názor z mnoha různých, často neslučitelných zdrojů. Ovšem jedním z pozoruhodných rysů tohoto hnutí je vytváření spolupracujících komunit – chybějících tak bolestně v rozklížené společnosti –, a k těmto komunitám se řadí různé členské základny, kuchyně, knihovny a další místa, kde se živě diskutuje, a řada podpůrných aktivit. To je činorodé úsilí vedoucí k vytváření společenských struktur, jež by mohly být velmi významné, podaří-li se je rozšířit a udržet při životě.
5.5.2014
