Bohuslav Reynek v knihách - část II.
Tomáš Weiss
Když začala v Praze výstava grafik Bohuslava Reynka, poprosili jsme znalce Reynkova života, Aleše Palána, o text pro OKO. Rozdělili jsme ho na dvě části. Tady je slíbené pokračování.
Současná výstava ve Valdštejnské jízdárně není ani největší, ani nejkomplexnější, ani první a jistě ani poslední důležitou prezentací díla Bohuslava Reynka. I k některým dřívějším výstavám vyšly pozoruhodné katalogy, které mají literární ambice. Před jinými je zase třeba čtenáře varovat. Vydejme se tímto směrem na krátkou exkurzi.
Galerista Zdeněk Sklenář odkoupil velkou část Reynkovy pozůstalosti poté, co o ni neměla zájem Národní galerie. Svou sbírku prezentoval před dvěma lety s úspěchem v Národní galerii v Pekingu. K této akci nemohl chybět katalog – a jak je Sklenářovým dobrým zvykem, byl opravdu speciální. I česká verze knihy Bohuslav Reynek – Český moderní samotář (Galerie Zdeněk Sklenář 2012) se tiskla a vázala v Číně. Vazbu na hedvábném plátně by v této kvalitě dost možná žádná česká tiskárna nezvládla. Nádherná jemná vazba je pak chráněna papírovou krabičkou. Výběr reprodukcí i texty Aleše Rolečka či básníkova syna Jiřího Reynka se zaměřují právě na vztah umělce k Číně, která s jeho duší v mnohém rezonovala. Není divu, že to platí i naopak.
Opačné znaménko musíme naopak přiřadit k rozměrnému čtyřsetstránkovému katalogu vydanému k minulé velké pražské Reynkově výstavě u Kamenného zvonu Bohuslav Reynek 1892-1971 (Arbor vitae 2011). Kurátorem výstavy se autor katalogu Pavel Chalupa stal až poté, co byla z této pozice odejita znalkyně Reynkova díla Renata Bernardi. Chalupa, někdejší agent StB, se navíc zhruba ve stejné době pokoušel celou Reynkovu pozůstalost ovládnout skrze samozvaný Fond Bohuslava Reynka. Této snaze bylo zabráněno doslova na poslední chvíli. Publikace o hluboce věřícím umělci, který se vždy cítil být součástí církve, pak obsahuje například takovéto perly: „(Strachu) se dá snadno zneužít. Po tisíce let se to dělo. Katolická církev držela válečný prapor strachu nejdéle a jistě i nejvýše ze všech, po celé věky, v nové době ji, vyčerpanou, vystřídali jiní.“ Že by zde konečně našly uplatnění staré zápisky z Večerní univerzity marxismu-leninismu?
Estébák Chalupa začínal svou oslnivou, naštěstí však jen krátkou, reynkovskou kariéru ve východních Čechách, kde je domovem. Před pražskou výstavou se podílel například na Reynkově uvedení v Litomyšli. K této výstavě vyšel jeho péčí katalog Mezi nebem a zemí (Arbor vitae 2011). Kniha, kromě dalších ideologických nonsensů, obsahuje celou snůšku věcných nesmyslů a násilných dedukcí. Pokud chce někdo vědět, kým vším Reynek nikdy nebyl, poslouží mu tento svazek téměř neomylně.
V téže době ale vyšel i katalog zasvěcený a opravdu přínosný. Publikace Hommage a Bohuslav Reynek (Muzeum Kroměřížska a galerie Měsíc ve dne 2011) směřovala k umělcově představení v Kroměříži. Obecně platnými texty do ní přispěli Miroslava Hlaváčková, Jaroslav Med a další. Publikace ve stručnosti čtenářům představila také fotografie staršího básníkova syna Daniela a překlady z francouzštiny mladšího syna Jiřího.
Pozornost si zaslouží i dvě publikace, které se na Petrkov dívají z dosud neobsazených stanovišť. Začněme tou obsáhlejší. Ambicí knižního rozhovoru Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými Kdo chodí tmami (Torst 2004, doplněné vydání Petrkov 2012) bylo přinést nezkreslený pohled a zbořit co možná nejvíce mýtů, které se na Petrkov za ty roky nabalily. Básníkovi synové zde vyslovili opravdu mnohé a nečekaně niterné...
Aleš Roleček v útlounkém svazečku Samoty čínské, samoty vysočinské (atelier Duplex 2011) vzdal pak postu Bohuslavu Reynkovi pomocí meditativních kaligrafií a textu, který se snově toulá po brambořištích Vysočiny a nefritových horách Číny.
Vychází (a kupuje se!) samozřejmě také primární básnická tvorba Bohuslava Reynka. Tohoto úkolu se logicky chopilo zejména nakladatelství Petrkov, v němž se angažuje básníkova vnučka Veronika Reynková. Základním svazkem jsou souborné Básnické spisy (2009), připravené Miladou Chlíbcovou. Petrkov vydal i jednotlivé sbírky, například Rty a zuby (2006, ještě pod nakladatelským názvem Literární čajovna Suzanne Renaud), či Rybí šupiny (2003), nebo výbor Pod prahem svítá (2012) s řadou ilustrací a vloženým CD uskupení Transitus Irregularis, které zhudebnilo některé básně. Hudebních nosičů se zpívanou Reynkovou poezií by byla také celé řádka, ale jejich výčet není předmětem našeho článku. Stejně jako pozoruhodné překlady Jiřího Reynka, kterých se většinou ujímá také nakladatelství Petrkov.
V našem putování proti proudu literárního času se zastavme ještě u dvou knih, které na začátku 90. let 20. století splnily roli svým způsobem zakladatelskou. Dagmar Halasová byla autorkou monografie Bohuslav Reynek (Petrov 1992), v níž poprvé spojila zasvěcený pohled na život a práci petrkovského samotáře. Renata Bernardi a Jiří Šerých připravili dvousvazkový katalog Reynek (Dům umění města Brna 1992), který vyšel k velké putovní Reynkově výstavě a v němž mladá kurátorka poprvé zveřejnila soupis Reynkova díla. Oba tyto sazky jsou však už dávno vyprodané.
Abychom nekončili pojednáním o něčem, co už není, skočíme z minulosti rovnou do budoucnosti a napíšeme o něčem, co ještě není (resp. v době, kdy čtenář tento text dočítá, možná už je). Když bylo Bohuslavu Reynkovi pětasedmdesát, připravili mu přátelé rukopisný sborníček. Svou báseň, grafiku, či vzpomínku napsali Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Ivan Diviš, Jiří Kolář a další. Konvolut těchto rukopisů dosud nebyl zveřejněn. Stejný model zopakovali přátelé domu i loni, tentokrát byl sborníček věnován Jiřímu a Danielovi Reynkovým. Přispěli do něj Iva Bittová, Miloš Doležal, Jindřich Štreit, Martin C. Putna, Zbyněk Hejda a další. Faksimile obou sborníků s úvodem a medailonky autorů nyní vychází pod názvem Petrkovu s láskou (Katolický týdeník 2014).
Pořád je o čem psát, co na Petrkovu obdivovat, co zde nalézat, s čím se potýkat...
Aleš Palán
25.4.2014
