Hovězí od Hakla
Tomáš Weiss
Vychází nová kniha Emila Hakla. Soubor povídek pod názvem Hovězí kostky. Jedenáct kousků k rozžvýkání. Některé polknete jako nic, jiné budete ještě pár dnů dolovat z chrupu párátkem. Ukázka je z povídky, která dala souboru název.
Hovězí kostky
(2011)
Podsvícený chrám svaté Ludmily srší všemi svými špicemi,
mezišpicemi, podšpicemi a špičatými vikýři k nebesům.
Socha dívky na trávníku vypouští bronzového holuba.
Pětikilový pták se jen jakoby nedopatřením dotýká
hranou ocasu její dlaně. Opodál trčí budka na muří
noze, kde bába prodává párky v rohlíku, ať s dijonskou,
křenovou, kremžskou či plnotučnou, vše za dvacku
a přes den.
Teď je noc. Vytrvalý drobný deštík smáčí náměstí.
Držíš deštník, sleduješ lidi na zastávce osvětlené
scroll-lighty. Nejpřijatelnější je opilý Rusák, beze studu
obcházející občany s potřebou aspoň minimálního
kontaktu. Celým srdcem hledá blízkou bytost. Nedá
ti to – zasalutuješ mu.
Okamžitě se přilepí: „Nevíš, co tady chci?“
Školní ruština v tvém mozku odpoví: „Pravděpodobně
někam jedeš.“
„Někam jedu – víš, žes to trefil?“
„Sláva ti,“ odvětíš, „hlavně že víš kam.“
„Vím,“ zesmutní, „ jenže nevím, jestli nejedu pozdě.
Nejedu!“ rozkřikne se vzápětí, „jedu na Výtoň! Tam mě
čekají! Jenže nevím kudy,“ zmalomyslní, pak opět dostane
kuráž: „Já tam dojedu!“
„Běž na protější zastávku,“ radíš.
„Jedině když mě doprovodíš.“
Proč ne, říkáš si, to stihneš.
„Chleba!“ opírá se ti zpocenou lebkou o čelo, prská
ti přímo do huby.
„Chleba,“ souhlasíš, vlastně ti ten dobytek ani nevadí.
„Bochník chleba – někdy se tváří, že ví víc než ty!
Che – rozumíš!“ líbá ti zničehonic hřbet ruky. „Ty nejsi
jejich, ty seš náš! Odkud jsi?“
„Odtud,“ říkáš.
„Lžeš – směješ se! Tady se nikdo nesměje, kde ses
narodil?“
„V Praze, kde ty?“
„Glo, glo, glo,“ řekne.
„Russkij,“ napovíš mu.
Přestane ti líbat ruku, zbrunátní: „Ně Russkij! Ukrajina!
Ukrajina!“
„Aha – Ukrajinec,“ zopakuješ po něm.
„Ně Ukrajiněc,“ řve na tebe, rve ti z ruky paraple,
cloumá s tebou, skřípe ti zuby těsně u ksichtu. „Ja Zakarpatskaja
Rus!“
Bliká mu mobil za šest tisíc, vejrá zblízka do displeje.
Zpod saka mu svítí vyšívaná košile, hranaté polobotky
se lesknou. Zve tě na mejdan, teď a tady. „Pojď
se mnou! Pojď – musíš! Kam spěcháš? K čemu spěchat?
Jedem! Zatancujem si!“
„Seru na to, nezlob se,“ říkáš mu, „nebaví mě chlastat.“
„Jak – nebaví? Buď seš v prdeli, proto chlastáš, nebo
ses z tý prdele vyhrabal a chlastáš od radosti – není
co řešit!“
„Nejedu, izvini.“
„Tak mi dej telefon, zavolám ti! Ještě dneska –
dneska!“
„Jak se jmenuješ?“ chce vědět, řekneš Petr Hlavatý.
Obratem ti diktuje svoje číslo on: 608, vósem, ďeveť,
peť. Kontroluje, jestli sis ho zapsal. Zapisuješ, poněvadž
je to vylízaný pračurák – příbuzná duše. Čistá
tak, jak tenhle typ umí být. Políbí, pozve, nakrmí, zabije,
popláče si.
Žádá tě, abys přísahal. Přísaháš, proč ne.
Opět se o tebe opře čelem. Tlačí, jako by se chtěl silou
vůle provrtat do tvého frontálního laloku. Po kolejích
se řítí reflexními barvami zářící vůz záchranné služby.
Někoho vezou. Hned za ním vůz městské policie...
