Co si říkali zajatí vojáci wermachtu a SS?

Tomáš Weiss

Britové během celé války systematicky odposlouchávali tisíce německých a několik stovek italských vojáků, zvláště zajímavé pasáže rozhovorů nahrávali na voskové desky a z nich zhotovovali opisy. Všechny protokoly přečkaly válku a byly v roce 1996 dány k dispozici veřejnosti. V následujících letech však nikdo neodhalil význam těchto zdrojů – neobjeveny dřímaly v policích s časopisy.

Až se jich začátkem roku 2001 ujali Sönke Neitzel a Harald Welzer. Prošli stovky tisíc stránek záznamů britských a amerických služeb. O čem si mezi sebou vyprávěli tajně odposlouchávaní němečtí zajatci?

Ukázka:

„Shazovat bomby se pro mě stalo potřebou. To tě tak zasvrbí, skvělý
pocit. Skoro stejně tak dobrý, jako někoho odprásknout.“153
Nadporučík luftwaff e, 17. 7. 1940

Říká se, že válka dělá člověka krutým a že se z vojáků po zkušenosti s násilím a po konfrontaci se zdevastovanými těly, mrtvými kamarády nebo, jako ve vyhlazovací válce, hromadně vražděnými muži, ženami a dětmi, stávají surovci. Také wehrmacht a SS se obávaly, že neustálá konfrontace s extrémním násilím, ať už bylo pozorované nebo se ho člověk dopouštěl sám, povede k narušení „kázně“ a tím i ke ztrátě řádu a k bezuzdnosti v násilí. To nebylo v zájmu efektivity, která byla stejnou měrou potřebná jak pro boj, tak pro masové vraždění. Také v historickém a společensko-psychologickémvýzkumu násilí hraje aspekt brutalizace důležitou roli – zde se rovněž předpokládá, že zkušenost s extrémním
násilím povede k významné změně v hodnocení násilí a míře jeho vlastní potřeby. Autobiografi cká literatura potvrzuje podobně jako žánr válečného románu shodné zjištění, které by
se dalo shrnout takto: Vojáci jednají surově, jsou-li vystaveni po určitou dobu enormní brutalitě.
Jak naznačuje výše uvedený citát nadporučíka luftwaffe,tato představa by mohla být zavádějící. Za prvé se totiž od začátku nebere v úvahu skutečnost, že použití násilí může být
atraktivní zkušeností, například právě „svrběním“. Za druhé, že to možná není víc než jen neprokázaná hypotéza, pokud budeme předpokládat, že člověk musí být na použití extrémního násilí nejprve připraven. Možná k tomu postačí jen zbraň nebo letadlo, adrenalin a pocit moci nad věcmi, nad kterými jinak člověk moc nemá. A společenský rámec, v němž
je zabíjení povoleno, ba dokonce žádoucí.
Je možné, že hypotéza postupného přivykání násilí souvisívíce s prezentačními strategiemi píšících pamětníků a představami vědeckých autorů o každodenním životě, než
že odpovídá realitě války. V našem materiálu totiž najdeme hojnost příkladů, které naznačují, že jsou vojáci extrémně násilničtí od samého počátku – také úvodní citace pochází
z doby, kdy byla válka ještě mladá. V této době se nejednalo ani o totální, ani o vyhlazovací válku, a nadporučík ji znal jen seshora, ze vzduchu. Motiv brutalizace vojáci používají
nezřídka sami, když mluví o zážitcích s násilím, ovšem doba socializace k extrémnímu násilí je v těchto příbězích často omezena na několik dnů.
Podívejme se na následující příklad z 30. dubna 1940 z rozhovoru mezi poručíkem (Leutnant) Meyerem*, pilotem luftwaffe, a Pohlem*, průzkumníkem stejné hodnosti.
POHL: Druhého dne války v Polsku jsem měl shazovat bomby
na nádraží v Poznani. Osm z 16 bomb spadlo na město,
přímo mezi domy. Tehdy se mi to vůbec nelíbilo. Třetí
den mi to bylo jedno a čtvrtý den mě to začalo bavit. Bylo
to naše povyražení před snídaní pronásledovat vojáky
kulomety po polích a nechat je tam ležet s několika kulkami
v zádech.
MEYER: Ale pokaždé jen vojáky …?
POHL: Taky lidi. Na ulicích jsme útočili na kolony. Letěl
jsem v roji. Vedoucí stroj shazoval bomby na ulici, doprovodné
letouny do příkopů, vedly tam takové příkopy.
Mašina se otřásá, jeden stroj za druhým, levotočivá
zatáčka, pálili jsme všemi kulomety a vším, co se dalo.
Viděli jsme tam létat koně vzduchem.
MEYER: Fujtajbl, to s těmi koňmi, … né!
POHL: Koní mi bylo líto, lidí vůbec ne. Ale koní mi bylo líto
až do posledního dne.

Vojáci

Sönke Nietzel, ...

536 Kč