Vydejte se na cestu Afrikou, na které poznáte mnoho nového a na jejím konci se na slony bude už jednou provždy dívat úplně jinak….

Příběh odehrávající se v letech 1962 až 2015 nás zavede do východní Afriky, ale i do Velké Británie, poznáme rodinu Hathawayových, chlapce z kmene Kikuju, ale hlavně slona, který se vydal na svou poslední cestu. Po padesáti letech chce navštívit lidi, kteří ho kdysi zachránili. Jeho vyprávění je krásné, dojemné i smutné.

Po přečtení anotace je jasné, že dostaneme dojemný příběh, rozhodně si připravte k ruce kapesníčky, budou potřeba téměř od začátku až do konce.

Střídají se nám tu vypravěči, místa i doba, ve které se zrovna nacházíme. Je to psáno jednoduše, přehledně, je nám jasné, kde se zrovna pohybujeme a autorův styl je přístupný všem.

Je zřejmé, že autor musel dlouho studovat slony. To, jak žijí, jak se chovají, co je pro ně typické. Díky tomu jsem se dozvěděla spoustu nových informací. Sloni jsou velká zvířata, ale v knize jsou vylíčena velice citlivě. Myslím, že když se jim zadíváme do očí, uvidíme jejich skutečnou duši. A já se rozhodně po přečtení knihy budu na slony dívat jinak.

Je tu ukázána síla přírody a neskutečné krásy, ale bohužel i hrůzy, Afriky. Jelikož těžce snáším ubližování zvířatům, čtení některých pasáží bylo opravdu náročné a kruté, ale tak to v Africe prostě chodilo…

Celý příběh mi před očima běžel jako film, byla jsem do něj naprosto ponořená a kdybych mohla, knihu vůbec neodkládám a přečtu ji na jeden zátah. Musím se přiznat, že Sloní paměť byla knihou, která mi pomohla dostat se ze čtecí krize.

Věřím, že Vás zaujme stejně jako mě. Je to krásné, smutné i dojemné. Příběh mě zasáhl tak, že jsem konec dočítala v slzách. Otevřete knihu a nechte slony vyprávět jejich vzpomínky.