Nešťastné dítě, cílevědomý student i vyhořelý prostitut. Významná osobnost současné francouzské literatury líčí neobyčejný životní příběh hnaný touhou po lepší budoucnosti. Édouard Louis se rozhodl vyprávět svou životní „odyseu“.

(…) Úskalím tohoto přímočarého, svědeckého přístupu je skutečnost, že také autorova angažovanost může vyznít jako další z mnoha kroků, jež podnikl, aby se vzdálil periferii, která ho nepřijala. Nejde o nemístnou podezřívavost, ale o třídní perspektivu – o skepsi plynoucí z nerovnosti (a pro tuzemského recenzenta akcentovanou tím, že v české společenské realitě je Louisem vylíčený vzestup stěží myslitelný). Vyprávění, v jehož základu zůstává autentický prožitek diskriminace a potřeba se s ním vyrovnat, tedy volá po autentickém politickém stanovisku, samo ale v tomto ohledu není přesvědčivé. Příčinu přitom nemusíme hledat v autorových literárních schopnostech, které jsou bezesporu značné, ale v určité míře konformity, spojené v lepším případě se snahou o srozumitelnost, v tom horším – znovu – se snahou uspět. (…)

(…) V románu, plném symbolického i reálného násilí, se ale Louis nesnaží popsat jen vlastní osud plný utrpení, bolesti a vzteku. Předkládá univerzální příběh o snaze vymanit se ze všeho starého, co nás dusí a ničí. Během četby si jenom spolu s autorem musíme opakovaně klást otázku: Mělo to všechno vůbec nějakou cenu? A Louis je ji schopný zodpovědět jen částečně. (…) Kniha Jak se stát jiným je možná nejvíc ze všeho knihou o upřímnosti. O pravdě, které nakonec musíme čelit sami – při pohledu do zrcadla, kdykoli se sami sebe ptáme, čeho všeho jsme schopni v cestě za lepším životem či alespoň jeho vidinou. Přičemž samotný nárok na lepší život je jistě legitimní. Zvlášť když ho vznáší člověk, který se narodil do prostředí, kde lidé v jinak bohaté společnosti trpí způsobem, jenž by už jednoduše neměl existovat.

(…) Édouard Louis píše proto, aby změnil svět. Z každé jeho věty je patrné, že chce vší silou bojovat proti nespravedlnostem a za lepší život pro všechny. Navzdory tomu, že napsal už pět knih o sobě a své rodině, si jen těžko lze představit méně sebestředného, více empatického a také sebekritického autora. V Praze mluvil o tom, že ukazovat pravdu – věci tak, jak jsou – je revoluční. Sice to možná nezmění názor odpůrců, ale určitě je to přiměje na tuto pravdu reagovat a tím odhalit, kým doopravdy jsou. Proto je potřeba se ptát, proč někteří vnímají tvorbu podobnou té Louisově jako nebezpečnou ideologii, když v příbězích, kde neexistuje chudoba nebo queer lidé, žádnou ideologii nevidí. Svět potřebuje, aby ho Édouard Louis popisoval a vysvětloval, aby se u toho rozčiloval a dělal ho tak lepším. Spolu s jeho novou knihou i s jeho návštěvou Prahy se veřejným kulturním diskursem prohnal závan radikálně levicového, ale především radikálně lidského pohledu na psaní, četbu, společnost a jejich splynutí. Kéž by jen tak nevyvanul.

(…) Lidé, kteří čelí nízkým mzdám, nedůstojné a namáhavé práci, ponižující byrokracii, geografickému i sociálnímu vyloučení a výsměchu kulturních elit dle něj často přenášejí násilí a ponížení dál, třeba na svoje děti nebo ženy. Teprve když se jejich situace zlepší, přestanou útlak reprodukovat. „Násilí mezi lidmi obíhá jako elektrický proud,“ shrnul Louis. (…) Pokud se neustále setkáváte s nedostatkem solidarity a útlakem, těžko potom budete laskaví k lidem, kteří jsou ještě slabší než vy. Jak říká Édouard Louis, málokdo je tak silný, aby v sobě násilí pohřbil a nevybíjel si ho na ostatních. Násilí totiž lidstvem probíhá jako elektrický proud.