Všichni jsme se s dobou covidovou potýkali různě. Někdo ji vnímal tragicky, někdo se podvolil vynucené životní zastávce a přehodnotil dosavadní způsob života, jiný ji chápal jako výzvu. Pro autora to byla výzva, nejspíš i všechno najednou. Rozhodl se, že se vydá na cestu, že bude poznávat různorodou Bretaň a různorodé Bretonce. A vydal se pěšky. Většinou. S odevzdáním přijal riziko, že nenajde nocleh, což by v polovině října, kdy svou cestu začal, nemuselo být nic příjemného, že zůstane hladový, že strach z nemoci ovládne i Bretonce, které ještě ani nestačil poznat... Jeho cesta má sice jasný směr, avšak cílem je cesta sama, co autor zažívá "právě teď a tady", což většina z nás ani nikdy nepocítí, už totiž neumíme prožít čirou přítomnost, do které se navíc promítá všudypřítomné mystično, zesílené podzimním nečasem a skoro vylidněnými ulicemi. Není to dokonalé?