Představte si, že by se všichni lidé přestěhovali do města a venkov by sloužil pouze k rekreaci. Přesně o tom píše finský autor Kari Hotakainen ve své knize Příběh. V důsledku stěhování není možné nabídnout plnohodnotné bydlení všem, a tak je potřeba vyřešit, podle čeho se bude rozhodovat, kdo bude mít na byt nárok.

Celá kniha působí jako taková literární koláž skládající se z několika příběhů odlišných lidí a různých (často podivných) událostí. Připravte se na to, že v této knize je možné cokoliv - v jeden moment například začnou zvířata mluvit nebo se na scéně objeví Muminek. Občas jsem si během čtení říkala: „Co se to k sakru právě děje?!“ - pocit, který zažijete u čtení asi každého finského podivna.

„Studium, práce, byt, rodina, kariéra, důchod, stáří, pohřeb. Na takhle vystavěný a bezpečný příběh byli čtenáři zvyklí, jenže tak tomu už není, teď musejí přistoupit na nedomyšlené vedlejší zápletky, střídání rolí, zmizení vypravěče a na to, že příběh píše náhoda, štěstí a ekonomické výkyvy, všechno najednou a na přeskáčku.“ -s. 21

V jedné recenzi jsem četla, že čtenáři celou dobu připadalo, jako by četl úvod a čekal, kdy příběh doopravdy začne. A úplně stejné pocity jsem měla i já - zkrátka čtete a čtete, čekáte, co se bude dít, a najednou jste na poslední stránce a zavíráte knihu. Čtení jsem si užila, nasmála jsem se u něj, pozastavila jsem se nad některými myšlenkami, ale v hlavě mi ze samotného příběhu utkvělo jen málo. Možná že zajímavější než samotný příběh, je neotřelá forma, kterým je vyprávěn. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří si užívají neobvyklé vyprávěcí postupy, určitě by vás kniha neměla minout.

-MV