Příběh slovenské učitelky Magdy, která byla v roce 1942 deportována do Osvětimi. Jelikož byla jedna z prvních, Němci ji vybrali mezi vězeňské funkcionáře. Musela tak dávat rozkazy ostatním vězňům a dohlížela na ně. I přesto se snažila, aby život v táboře byl snesitelnější, pomáhala ostatním a zachraňovala životy.

Tento příběh sepsala sama Magda před svou smrtí. Její dcera Maya, společně se záznamy, které Magda natočila pro Památník obětem holokaustu, postupně dala dohromady celý její příběh. V knize potkáte i jména lidí, o kterých jste mohli číst i v jiných knihách z období druhé světové války. Například doktorka Perlová, která sepsala své vzpomínky v knize Byla jsem doktorkou v Osvětimi.

Ze začátku knihy poznáváme život před válkou a dozvídáme se tak, jak lidé žili, jaký byl jejich život, vzdělání. Dočteme se o komunitě Židů na Slovensku, co pořádali, chystali, jaké byly jejich plány.

U knih, které jsou sepsané přímo tím, kdo vzpomíná, mám problém, že je to napsáno hodně jednoduše, chvílemi, až jakoby dětinsky a tím, mě příběh nezasáhne tak, jak má. Ač je to téma kruté a nelze si ani představit, čím vším si museli lidé v Osvětimi projít, v tomto případě se mě to vůbec nedotklo.

Navíc, čím dál jsme v příběhu, tím víc mně připadá neuvěřitelné, co všechno Magda zvládla. I s ohledem na to, co jsem už o druhé světové válce přečetla, tak tomuto příběhu jsem nějak nemohla uvěřit.

Vůbec nechci zpochybňovat těžkou dobu, která tu během druhé světové války panovala, ale s ohledem na to, jak je kniha napsána, můžu hodnotit jen jako průměr.