(…) Eseje Na okraji pokládám za jednu z nejlepších knih, které jsem letos přečetl. Ukazují, že Ferrante není jen mistrovskou vypravěčkou, ale autorkou, která své dílo bytostně promýšlí. Její časté odkazy k literární tradici a odvážné interpretace z jejího literárního myšlení činí fascinující směsici zralosti a novátorství. Svým způsobem jsou její eseje pro ženské psaní podobně kanonickou knihou, jako byly eseje Virginie Woolfové. Éra patriarchátu pomalu končí, i když jeho stín nás bude ještě dlouho provázet, ale ve velkolepém myšlení Eleny Ferrante lze spatřit obrysy nového světa, který dokáže plně vyjádřit zkušenost žen, a současně umí s láskou a úctou přistoupit i ke všemu velkému, co se zrodilo v dobách, které ženám příliš nepřály.

(…) Kniha esejů Eleny Ferrante Na okraji, kterou v překladu Sarah Baroniové vydalo nakladatelství Prostor, má podtitul O potěšení z četby a psaní. A opravdu, ponořit se aspoň trochu do duševních pochodů autorky, která si získala tak velkou světovou pozornost čtenářek, je stejně napínavé jako její hledání.

(…) Eleně Ferrante se stalo to, co se stane téměř všem úspěšným mainstreamovým autorkám a autorům. Po knize, kterou se proslavili — v případě Ferrante je to samozřejmě tetralogie Geniální přítelkyně —, vyjdou jejich méně známé a méně úspěšné romány, následuje publicistika, esejistika a nakonec nakladatelem sestavený diář s citáty z díla. Diář na rok 2022 nazvaný Přátelství zde recenzovat nebudu, ale texty o četbě a psaní shromážděné do svazku Na okraji si reflexi zaslouží. Útlý svazek se vzdušnou sazbou přináší tři přednášky — za Ferrante je proslovila herečka — a jeden esej. Zatímco v přednáškách se Ferrante věnuje hlavně tomu, co ji utvářelo jako autorku, esej vznikl při příležitosti konference „Dante a jiní klasikové“ a zaobírá se v první řadě postavou Beatrice v Dantově díle. Ferrante sleduje, jak se z nemluvné krásky v Novém životě stane milenka, matka i admirál v Božské komedii, plnohodnotná žena mnoha tváří. (…)

(…) Útlá knížečka dobře odhaluje, v čem tkví tajemství Ferrantina aktuálního celosvětového úspěchu. Ve schopnosti čtivě a zdánlivě obyčejně, zdánlivě jen tak mimochodem, ale přitom neobyčejně pregnantně a srozumitelně formulovat. Ferrante tu se zápalem popisuje jedinečný okamžik, kdy se z pouhého zapisování myšlenek stává psaní, magický proces, při kterém „nečekám na nic jiného, než aby se můj mozek rozptýlil a vyjel z dráhy.“ Je to chvíle, kdy se „pravidla – naučená, aplikovaná – boří a ruka nevytahuje z hlavy to, co je potřeba, ale to, co nahmatá, pořád zrychluje a vychyluje se z rovnováhy.“ Toto horečné psaní je pro Ferrante oním opravdovým psaním. (…) Lehký a čtivý autorčin styl je tím, co jí získalo miliony čtenářů po celé planetě a Ferrante i v knize Na okraji drží čtenáře na své straně a nenechá je se odtrhnout. V překladu Sarah Baroni text hladce a elegantně plyne vpřed, jako řeka, jejíž proud postupně mohutní, až s sebou bere vše. Přesto po přečtení této knihy, jakkoliv tak osobní, nejsme tajemství autorčiny identity o nic blíž. A navzdory tomu můžeme tentokrát mít dojem, že ji (konečně!) důvěrně známe. A i v tom tkví genialita jejího psaní.

(...)Více každopádně zjistíme o autorčině tvorbě. Ústředním tématem knihy je totiž autorčina vlastní cesta k psaní. K tomu, jak se Ferrante v počátku jen neobratně potýkala se slovy vrhanými na papír či jak zápasila s ženským psaním v převážně mužském literárním světě.

Útlá knížečka dobře odhaluje, v čem tkví tajemství Ferrantina aktuálního celosvětového úspěchu. Ve schopnosti čtivě a zdánlivě obyčejně, zdánlivě jen tak mimochodem, ale přitom neobyčejně pregnantně a srozumitelně formulovat.(...)