„Ten čokoláda je ale divnej,“ říkají si bílí vojáci v zákopech, když myslí na svého černošského kolegu ve zbroji Alfu Ndiaye. Kniha V noci je každá krev černá je zběsilé čtení o traumatu z první světové války i z rasismu. (...) ... je důležité zdůraznit, že V noci je každá krev černá není próza, která by se snažila společensko-historický kontext analyzovat. Diop se dokonce vyhýbá datům, místům nebo názvům konkrétních bitev. Jeho záměr je totiž jiný: spustit mocný proud, který čtenáře a čtenářky strhne do víru bouřlivých emocí. Sám Diop k tomu poznamenává, že mnoho vojáků ostatně ani nevědělo, kde přesně se zrovna na frontě nacházejí. Jejich jediná důvěryhodná skutečnost byla ta vnitřní. (...)

Jenže v případě válečných traumat zakladatel psychoanalýzy zjistil, že to úplně neplatí: Namísto toho, aby se prožité trauma stalo jen další vzpomínkou patřící minulosti, neustále se ve vědomí opakovalo coby obnovovaná zkušenost. Cyklicky se vracelo jako vytěsněná událost, kterou se nepodařilo vnitřně zpracovat tak, aby se mohla stát integrální součástí koherentní identity. Freuda to vedlo k překonání principu slasti a k postulování existence takzvaného todestriebu, tedy pudu ke smrti, a to jako nejen komplementárního, nýbrž i původnějšího pudu, než je samotná vůle k životu.