Podobné tituly

Kromě cizojazyčných publikací z fondů Národní knihovny a článků v odborných časopisech či sborníků z vědeckých konferencí byl současný český zájemce o proces modernizace Ruska v 18. století donedávna odkázán převážně na ne příliš zdařilé monografie M. Švankmajera o Petrovi I. (1999) a Kateřině II. (2. rozšířené vyd. 2001), jejichž autor se ani nesnažil skrývat svoji hlubokou nenávist ke všemu ruskému, respektive ke všemu, co z Ruska učinilo velmoc. Mnohem zdařilejší a vědecky objektivnější byla dvoudílná monografie F. Stellnera (2009, 2012), který se ovšem zaměřil na speciální problematiku představující vztahy mezi Ruskem a zeměmi střední Evropy, což je sice téma významné a českou historiografií dosud opomíjené, nicméně teprve publikace Radomíra Vlčka „Impérium – stát – společnost: Proměny Ruska v 18. století“ přináší vyrovnaný pohled na dějiny ruského státu a společnosti v převratném „dlouhém“ 18. století, který sice nepředstavuje klasickou syntézu, ale v mnohém se k ní blíží.
Velkým přínosem publikace je především to, že autor věnuje pozornost objasnění vztahu mezi státem a společností v dějinách (nejen) raně novověkého Ruska. Sledování procesu modernizace Ruska v „dlouhém 18. století“ by totiž čtenáři stěží poskytovalo smysluplný obraz bez předchozího pochopení tohoto vztahu, respektive bez nastínění pojmu „stát–společnost“, který pro ruskou společenskou realitu měl (a v některých ohledech dosud má) zásadní význam. Důležité je rovněž rozlišování mezi „společností“ tvořenou příslušníky privilegovaných vrstev na jedné straně a tradiční ruskou venkovskou „pospolitostí“ (tvořící okolo 90% obyvatelstva tehdejšího ruského státu) na straně druhé, jíž se převratné změny 18. století dotkly pouze zprostředkovaně a navíc spíše jen okrajově.
Autor podrobuje kritice dosud rozšířené klišé o prostém přebírání západních vzorů petrovskými a kateřinskými reformami (nehledě již k tomu, že Petr I. a Kateřina II. zdaleka nebyli jedinými „reformními“ panovníky sledovaného období), jehož počátky byly dány již ve sporu mezi „slavjanofily“ a „zapadniky“ devatenáctého století. Vlček správně ukazuje, že ruští panovníci „dlouhého 18. století“ vedli svůj (a slovo svůj je zde třeba zdůraznit) stát k modernizaci sice podle západních vzorů, nikoli však jejich prostým přebíráním či napodobováním. Výsledkem nebylo „okopírování“ tzv. evropského (přesněji řečeno okcidentálního) modelu státu a společnosti, nýbrž vytvoření zcela svébytného „státu–společnosti“, troufal bych si tvrdit až svébytné civilizace. Rovněž zdůraznění významového rozdílu Русь X Россия má pro pochopení sledovaných procesů značný význam, ačkoliv čeština běžně operuje s pojmem „Rusko“, který může být v jistých souvislostech zavádějící.
Je velmi zajímavé, že i v dobách postmoderního kulturního relativismu, který na dlouhá desetiletí zasáhl naše „evropské“ (ve smyslu okcidentální) myšlení, jsme byli ochotni přiznat právo na vlastní kulturu téměř každému – ovšem s výjimkou Ruska, jemuž ani v dobách bezbřehé vstřícnosti a nekritičnosti vůči jiným kulturám a civilizacím a jejich zvláštnostem nepřestávalo být vytýkáno, že bylo a je takové, jaké je (ukázkovým příkladem takové „výjimky z relativismu“ byl výše zmíněný M. Švankmajer, jehož liberalistický a relativistický přístup ke zkoumané skutečnosti se vždy spolehlivě zastavil před hranicemi Ruska...). Naproti tomu R. Vlček touto „nemocí“ novějšího českého dějepisectví netrpí. Ve své práci Rusko a jeho zvláštnosti ani neadoruje, ani nezatracuje. Nezbývá než doufat, že i další čeští historikové, kteří přikročí ke zpracování témat z ruských dějin, zvolí stejně objektivní přístup, a že doba Švankmajerových nevkusných hanopisů na ruské dějiny je již minulostí.