Takže předem chci říct, že na tuhle knihu jsem se těšil - jestli se dá těšit na knihu, která tak hrozně vyznívá. Trochenbrod, město, štetl, jak byl nazýván, město plné židovských obyvatel, které dokázalo být soběstačné, a které vytvářelo skvělou pospolitost, nezaměnitelnou s žádnou jinou na celém světě – vyjma právě této oblasti, kdesi mezi Polskem a Ukrajinou. Ztracený svět, jenž je nutné stále mít na paměti, něco, co sice už neexistuje, ale stále je dobré si připomínat, že to místo existovalo. Každodenní život obyvatel města a zároveň historie místa, které nacisty zlikvidovali, ale které vytvářelo neuvěřitelnou a ve své podstatě úžasnou pospolitost. Zachycení topografie a také paměti obyvatel, kteří přežili holocaust, nebo se ze štětlu odstěhovali ještě před válkou. Genius loci a zároveň sbírka neuvěřitelných příběhů. Ale opravdu hrozné je toto: „Od jednoho z přeživších jsme slyšeli, že když k jámám odváděli vrchního rabína s celou rodinou, měl přes sebe přehozenou modlitební šálu a se zdviženýma rukama zvolal k nebesům: Kde je milostivý Bůh, nejvyšší spravedlnost, otec vdov a sirotků? Je snad v nebi dočista pusto?“ Je to opravdu podmanivá kniha, doporučuji ještě srovnat s knihou Naprosto osvětleno, nebo s její filmovou verzí; je také moc dobrá. Pro ty, kteří shlédnou film, m
alá otázka: jaká budova v Čechách nahradila nádraží ve Lvově?