Nová Cílkova kniha celkově představuje variace na jeho už dobře známá témata. Snoubí se v ní podnětné úvahy se zjednodušeními, poutavé lyrické pasáže s nepříliš podloženými útoky. Inspirativní by mohla být v poukazu na to, že s nápravou světa by měl každý začít sám u sebe.
Knížka se mi líbí, mám z ní radost. K zahrádkám mám blízko, a tak mi autor mnohdy mluví z duše. Potvrzuje mé vnímání určitých souvislostí. Neříká možná nic objevného, vytknout by se asi dalo i to, že místy odbíhá od původně sledované myšlenkové linie či se uchyluje k poněkud zvláštním úvahám, např. zda by se Franz Kafka dožil vyššího věku, kdyby prožil dětství na statku k Siřemi. Ovšem jeho podpora hledání malých radostí v dnešní době, která se v mnoha rovinách jeví zmateně, neperspektivně a snad až bezvýchodně, je určitým kotvicím prvkem pro čtenáře, kteří si kladou právě tu otázku, co se to s naším světem proboha děje a kam se má citlivější jedinec vůbec nasměrovat, aby dokázal důstojně čelit nepříliš nadějným vyhlídkám.