Netradiční dystopická a zároveň poetická novela odehrávající se v Japonsku blízké budoucnosti. Svět je zamořen spoustou jedů a Japonsko se rozhodlo zcela uzavřít světu. Neexistuje žádná komunikace s lidmi z ostatních států, vytlačují se cizí slova a je zakázané používat jména cizích měst. Staří lidé, kteří se narodili před ekologickou katastrofou jsou zdraví a vitální a vypadá to, že snad ani nemůžou zemřít a naopak děti se už od narození potýkají s celou řadou zdravotních problémů a sotva přežívají.

Vitální přes sto let starý Joširó se v příběhu stará o svého pravnuka Mumeie. V knize se střídá pohled Jošira, který je silně melancholický, tesklivý a bolestný. Ukazuje odcizení v rodině, odcizení národa a lidí obecně. Naopak pohled Mumeie je neuvěřitelně vyrovnaný, zvídavý a optimistický. Ve všem vidí obrazy, vše pozitivně hluboce prožívá. A protože je jádrem novely jazyk, i způsob vyprávění se u obou hlavních postav liší. Joširó jako spisovatel a starý člověk se nedokáže odpoutat od starých slov a frází, která už se nepoužívají nebo nesmějí používat. Ulpívá v minulosti skrze jazyk a nedokáže se s ní zcela vyrovnat, stejně jako s přítomností, která z ní vzešla. Na druhou stranu Mumei využívá jazyk a obrazy novými netradičními způsoby, tvoří nezvyklé metafory a propojení s lehkostí a hravostí sobě vlastní.

Příběh o odcizení i sbližování, rozdílech generací a optimismu mládí ve světě, který sami jeho obyvatelé vlastně nechápou.