Jak se mohl první německý pokus o demokracii zvrhnout ve vládu psychopatického vůdce a jeho antihumanistické ideologie? To se snaží autoři zmapovat na novinových článcích z období konce Výmarské republiky a nástupu nacismu. Vidíme, jak se z posmívaného šaška stane v očích frustrovaných Němců spasitel národa. Mapují duševní pochody stárnoucího a senilnějícího Hindenburga, který je sice prezidentem demokratického státu, ale demokracii nevěří. Nevěří ani nacistům, ale svým lpěním na určitých tradicích, snaze vycházet vstříc východopruským junkerům, snaze udržet ve vládě lidi s modrou krví, jej nakonec vmanipulují do iluzorní představy, že když jim dá část odpovědnosti za vládu, vykrotnou. Výmarská republika se potácela v ekonomických potížích, beznaději obyvatel a neschopnosti vlády s tím cokoliv dělat. Politická situace byla komplikovaná ne jen Hindenburgovou neschopností, ale i nedůvěrou skoro všech v demokracii. Té věřili jen sociální demokraté, ale nebyli schopni o ní nikoho přesvědčit. Většina politických sil se snažila navrátit k císařství. Pouze nacisté a komunisté sní o nějaké nové, lepší společnosti. Občas, ačkoliv vystupují od komunistického pokusu Liebknechta a Luxemburgové o puč jako rivalové, dokonce spolu zorganizují i jednu z mnoha stávek, usilujících republiku podvrátit. Komunisté měli dokonce od Stalina přikázáno, aby se nestavěli nacistům na odpor (nacismus prý vydláždí cestu komunismu), mají bojovat proti sociálním demokratům. Je úplně jedno, jakého jste politického názoru, je jedno, zda jste lid nebo vláda, všichni se snaží poválečnou společnost z různých důvodů destruovat, a to včetně vlády a prezidenta. Tato situace prohlubuje chudobu a společenský úpadek mohutného národa, který ztratil sebedůvěru. A tak je připraven uvěřit slibům, o jejichž reálnosti se dalo i tenkrát pochybovat. Šílenec se stane nadějí národa.