Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Matouše Rumla.

Dávno nejsem cílová skupina. Přesto si občas ráda něco pro mladé přečtu. Po poslechu prvního dílu jsem sice nekritické nadšení mnoha čtenářů nesdílela, nicméně právě výtečná interpretace audioknihy Matoušem Rumlem byla jedním z významných plusů, který mě přiměl pustit se i do dalšího dílu.

Základní nápad - část Prahy, kde nefunguje elektřina - se mi líbí a považuji ho za originální, přitažlivě tajemný a zajímavý i pro dnešní, na technice závislou generaci (vymyslet něco nového v dnešní době a doslova záplavě knih je skutečně velmi těžké). Sice mi nesedlo až příliš konkrétně uvedené umístění Prašiny, ale tady mi to už vadilo nějak méně než v prvním dílu, nevím, jestli už jsem si „zvykla“ nebo jsem byla víc ochotná to přejít.

Stejně jako v předchozím dílu autor po celou dobu výtečně udržoval napětí a akční děj, zejména krátkými, autenticky působícími větami představujícími divoce pádící myšlenky Jirky a En pod tlakem okolností, což také není v knihách běžné. Na rozdíl od předchozího dílu už obě hlavní postavy nejsou tolik superakční hrdinové jako z nějaké bondovky, což mi vyhovovalo více. Konec mi ale opět připadal až příliš natahovaný a strojený.

Co ve všech dílech považuji za opravdu skvělé, je právě interpretace Matouše Rumla, díky které se dá přenést přes ledacos v ději. Našla jsem mnoho zajímavých nápadů i momentů. Co mi nesedlo ve všech dílech, byly konstrukce konců knih a některých scén. Celkově ale ve mně celá série určitě nechala na nějakou dobu působivý dojem. A ten kladný převažuje.

Zpět na místě činu a to v plné parádě. Vše z jedničky zachováno. Sympatičtí hrdinové, svižné tempo a krásně temná atmosféra k tomu. Prašina je část Prahy existující jen na papíře, což ji nijak neubírá na věrohodnosti a atraktivnosti. Jirka, En a tajemný stroj pod čtvrtí, který dělá Prašinu tím, čím je. Úkrytem před velkým světem nebo nevyhnutelnou příčinou zla? Pokud je to pro tebe vše předchozí nový pojem, běž si rovnou přečíst první díl. Tady se jednoduše používá hodně starých pojmů, již známých postav a znalost prvního dílu je nezbytnost. Tento kousek se čte s takovou lehkostí jen sviští stránky. Opravdu mě nenapadá nic, co bych zkritizovala. Má to neuvěřitelný spád, neustále se něco řeší a děje. Pořád ale v rámci uvěřitelnosti, nic nepůsobí jak vycucané z prstu.

Prašina přesekala svoje foglarovské kořeny. Druhý díl je temnější a snad ještě dravější než jednička. Hrdinové jsou neustále v napětí a pohybu a s nimi i já jako čtenář. Jako by otočení stránky znamenalo podívat se za roh, tempem čtení se skoro zadýchávám jako hlavní postavy. Jednička měla vtahující atmosféru a náladu objevovaní něčeho zvláštního a cizího, dvojka nabízí až fyzický zážitek z pátrání po zasněžené Prašině. Moje nadšení se nedá vyjádřit bez prozrazení děje, tak snad jen dodám, že mě ta hra s žánry a očekáváním čtenářů dost baví.