Pečlivé čtení knihy může přinést mnoho konkrétních podnětů k přemýšlení o různém vnímání událostí jednotlivými aktéry, o nesamozřejmosti, s jakou se „lámou dějiny“, i o tom, jak vzniká mýtus zásadního dne dějin.

(...) Autoři chtěli odvyprávět příběh 17. listopadu od šedého socialistického rána přes euforii v průvodu a brutální zásah na Národní třídě až po příběhy, které následovaly v nočních hodinách. Je to mozaika živá a plastická. Nespekuluje o hypotézách, o tom, co je a co není revoluce, kdo byl s kým domluvený a spolčený. Jen svědectví, jak to prožívali lidi na místě. Jejich vzpomínky se doplňují, překrývají, potvrzují. Jeden z autorů knihy Michal Beck vystihuje hlavní zprávu publikace docela přesně: "Všichni ti lidé na Národní při tom hodinu a půl trvajícím bití prožili jednu ze svých největších životních proher. Ten večer se mohlo zdát, že je všechno ztracené. Že to u nás nikdy ‚nerupne‘. Mnozí doslova sčítali šrámy, někteří se báli, co se s nimi stane, mnoho jich strávilo noc ve vazbě," vysvětluje.

Publikace Ten den by mohla díky podrobnému vyprávění mnoha lidí spadat do kategorie dějin každodennosti, ale tento den byl přece jen jiný. Unikátní soubor textů zachycuje detaily, které velké dějiny přehlédly. (...) Podle autorů toho dne ráno nikdo netušil, jaké dramatické děje se večer v centru Prahy budou odehrávat. Někteří přitom s účastí na povolené demonstraci počítali, jiní se rozhodli až během dne, četní se přidali, až když mohutný průvod na vlastní oči viděli, naopak jiní se účastnili jen začátku akce a na Národní vůbec nedošli. Kniha věrně zachycuje tehdejší každodenní realitu, přičemž jednotlivé aktéry nelíčí jako statečné hrdiny, kteří „do tohoto šli“, aby za každou cenu svrhli režim, ale jako lidi se zcela všedními problémy