Odborná kniha o výchově a nevýchově, kterou si nespletete s jinou knihou na trhu. Soustředěnost autora na myšlenkové linky a hutnost textu je obdivuhodná!

Bláhův soubor navzájem provázaných esejů „Nevýchovné eseje o výchově“ je orientován na filosofii výchovy, která patří k autorovým dlouhodobým oblastem zájmu. Formálně je spřízněn s jinými jeho pracemi – volným plynutím řeči řečištěm sekvencí, v nichž se do vlastního myšlenkového světa pojímají rozliční autoři od starověku po nedávnost. V soupisu názvů kapitol najdeme hru s obyčejností i nezvyklostí. Literou O počínají označení odkazující k obezřetnému obcházení okruhů a oblastí. Za upozornění stojí i napětí rozvíjející titul, uvedení motivačního citátu, oblíbená jména v seznamu literatury (Rousseau, Buber, Fromm). Širší čtenářský záběr je spjat s Platónem a Pestalozzim, skýtajícími leccos k polemizování.

Podíváme-li se na první kapitolu, jmenování Sókrata není k překvapení nepřekvapivostí, ale ke zpochybnění jeho vychovatelské kompetence. Sókratés nicméně dovoluje, aby mu bylo vytčeno, že nedoceňuje spojitost zlepšování a kažení. Zůstáváme ponechání s otázkou, k čemu je kažení dobré. Jen proto, že bez ambivalence by nebylo možné zlepšování, jak to sugeruje nietzschovské motto? Jak je dítě zlé, aby je bylo třeba zlepšovat?

Proplétáme se však v myšlenkových meandrech různých autorit, z nichž musí rovněž dojít i na J. A. Komenského s jeho „děsivou jednoznačností“ (děsivost vyvolává zřejmě Komenského návrh censorství). Po emfatickém akcentu přijde ale i zmínka, že ani na tomto papeži výchovy není všechno špatné. Nicméně kontrastuje s ním „pozoruhodné“ myšlení Rousseauovo (rovněž oblíbené téma obhajob jeho postojů) s jeho „negativní“ výchovou.

Jako červená nit se Bláhovou knihou vine kritika duševního znásilňování autoritativním působením. Ve stínu toho pak zůstávají nejasnosti nad problematičností „výchovného záměru“ jako takového (je myslitelná výchova bez jakéhokoli záměru?). A také otázka na potřebu pocitu vědomí a bezpečí u dítěte, což je jeho elementární potřeba – o níž by bylo pak možné uvažovat jako o příležitosti uspokojování ambicí dospělých na dětských „obětech“.
Rovněž kritiku civilizačních mechanismů lze v knize nalézat. Typický a také osobně charakteristický je motiv cesty, na němž je patrná perverze prostřednictvím cestování a jeho zrychlování. Kritika cestování má přitom svůj protějšek v Rousseauově pojetí výchovy cestováním.

S určitou rezervovaností je možné Bláhovu knížku vnímat jako komentář k Rousseauovu dílu, jako polemiku s vybranými autoritamu a jako rozbor dohledem se vyznačující výchovy, za níž se skrývá samoúčelnost a bezradnost.

Pokud jde o postup, jedná se o koherentní záznam filosofování, pojímajícího do sebe kritický rozbor děl, která k filosofii výchovy mají co říci přímo, ale i nepřímo. Čtenář má vstoupit do myšlenkových klikatic a nezaměstnávat se citačními údaji, což úrovni knihy rozhodně není na škodu. Nemá se ani znepokojovat rozpětím celé otázky – od vztahu rodič-dítě po výchovu mas či lidského rodu. V globální perspektivě se totiž výchovná komplikace sotva ještě zvýrazní. Přesto kniha končí zdrženlivou otázkou, jíž není radno rozumět doslova.

Knihu Patra Bláhy „Nevýchovné eseje o výchově“ lze považovat za odbornou knihu, která vykazuje formální znaky filosofické monografie, naplňující své jasně vymezené téma, a jejíž zpracování zdrojů odpovídá seznamu literatury.

Jiří Hoblík

POSUDEK RUKOPISU Petra Bláhy Nevýchovné eseje o výchově

Předložený soubor „nevýchovných“ esejí je postaven na promýšlení elementární situace vychovatele: musí se zhostit své úlohy, aniž by měl k dispozici závazný, natož vždy účinný soubor pravidel, kterých by se mohl držet. Uvedené dilema je velmi pěkně rozehráno na vstupní analýze Sókratova zříkání se role vychovatele. Sókrates není učitelem pozitivních obsahů vědění, přesto byl obviněn ze závažného vychovatelského selhání: kazil mládež. Bláha už v prvních dvou esejích rozvrhuje svou pozici, neboť dovozuje, že paradoxní situace kolem Sókrata povstává ze zmatku, jehož příčinou je přetěžování významu výchovy jakožto zlepšování, přičemž si zúčastnění zastírají, že sami pro konkrétní zlepšení nedělají nic. Za opravdu „nevýchovné“ lze ovšem považovat to, že podle Bláhy nepropadají zastíracím manévrům pouze Sókratovi žalobci, nýbrž také samotný Sókrates. Autor tedy nemá v úmyslu rozhodnout, na čí straně je pravda, pouze uvádí čtenáře do stavu zpochybňování a toho nejsou ušetřeny ani tradičně přijímané autority v oblasti výchovy. Bláha neváhá kriticky zhodnotit Komenského, Rousseaua, Locka a Kanta, z modernějších autorů pak především Deweyho a Russella. Velice nelichotivě vyznívá rovněž jeho posuzování Owena a Pestalozziho, k Arendtové naopak zaujímá ambivalentní hledisko. Aby byl výčet pojednávaných autorů úplný, doplňme ty, u nichž nachází alespoň cosi chvályhodného: Buber, Jaspers, Nietzsche a Gándhí.

Každá esej má jasně určené téma, na němž se porovnávají postoje vybraných autorů, aniž by docházelo k nějaké zásadní volbě, kterým směrem se vydat. Tím je určen další aspekt „nevýchovnosti“. Bláha rozhodně odmítá podlehnout syndromu spasitele, který dle něj vždy vede k násilnostem a zatěžuje výchovnou situaci předem determinovaným usilováním. Takto zvolená strategie pouze stupňuje základní vychovatelské dilema, což také bylo autorovým záměrem. Stále jasněji vyvstává paradox, na němž „nevýchovné“ eseje staví: neexistuje univerzální výchovná metoda, přesto musíme vychovávat. Výchova představuje břemeno, jehož jednostranné ulehčování vede s dialektickou nutností k jeho ztížení. A napáchané škody se pak již odstraňují jen velmi těžce.

Jednotlivé eseje tvoří relativně uzavřené celky, avšak to neznamená, že mezi nimi nelze postřehnout jednotící linii. Plynulost narativu evokuje ve čtenáři napětí a touhu po konečném rozuzlení. Bláha svého čtenáře vždy znovu zklame. Výchova je nejen břemeno, ale také příběh bez konce. S každým narozeným znovu počíná, ale skutečně vychovaných je poskromnu a i těch se lze ptát, zda tu nesehrál hlavní úlohu šťastný souběh okolností. Při četbě Nevýchovných esejů o výchově se musíme ptát, zda vůbec nějakou vychovatelskou tradici máme, a tato otázka zpětně vede k reflexi kultury, jež probírané modely výchovy produkuje. Je pochopitelné, že Bláhův neradostný pohled do dějin vychovatelských systémů předestírá stejně neradostný pohled na naši kulturu. Tomu odpovídá i vcelku radikální kritika demokratické výchovy, která dle Bláhy upadá do stejných stereotypů a pokřivení jako všechny předešlé formy a snaží se je kamuflovat ideálem rovnosti, případně objektivity.

Může se zdát, že jsme se dosud nedobrali k jakémusi skutečnému „přínosu“, který by byl v textu přítomen a dalo by se jej užít v běžné pedagogické praxi. Takové námitce se Bláha vzpírá na několika úrovních. Předně je přesvědčen, že jakékoli ústupky pragmatické efektivnosti vždy vedou k povrchnosti a přehlížení obtíží, jež výchova obnáší. Jediným efektem, o nějž mu běží, je kritické vymezování se vůči každému zjednodušujícímu zaměření na efektivitu. Za druhé by přínos ve smyslu rozmnožení vychovatelské metody o další praktická pravidla považoval za nošení dříví do lesa, neboť jeho snahou je ukázat, kolik dvojznačnosti a pokřivení s sebou každé výchovné pravidlo vleče. A nakonec pozitivně, Bláha se začetl do textů, které sice formovaly tradici evropského pojetí výchovy, dnes však určitě nepatří do standardního kánonu pedagogického kurikula. Zjevnému rozporu, že se na ně pedagogika odvolává, aniž by je řádně pročítala a domýšlela jejich konsekvence, mohou Bláhovy eseje posloužit jako pečlivě vypracovaný korektiv a velmi důsledná inspirace. Navíc netřeba zamlčovat, že autorovou intencí byla mnohdy i provokace.

Tolik k obsahu, metodě a závěrům předloženého rukopisu. Jelikož má kniha akademické ambice, je nezbytné vyjádřit se i jejímu formálnímu charakteru. Autor zvolil žánr eseje, což s sebou nese literárnější zpracování a volnější práci se sekundární literaturou. Jistě k tomu měl své důvody, které lze v textu detekovat, ale možná bych doporučil je ozřejmit v předmluvě. Stylisticky je žánr zvládnutý. Sekundární literatura se necituje, nýbrž parafrázuje, proto text nevyžaduje poznámkový aparát. Působil by spíše rušivě a nabourával autorův záměr předkládat konkrétní příklady výchovných myšlenek k promýšlení, nikoli dokazování. I v tom jsou „nevýchovné“ eseje výchovné, snaží se poukázat na komplexnost pojednávaných autorů a nevytrhují vybrané motivy z kontextu. Návrat k pozorné a důkladné četbě klasiků může pedagogice přinést důležité podněty. Je-li výchova opravdu krizová činnost, a Bláha dokládá velké množství aspektů, které nás o tom mají přesvědčit, nestačí pouze opakovat tradované poučky, musíme se jako vychovatelé obrátit ke zdrojům, které na pozadí celkové analýzy člověka a kultury navrhovaly, jak se s ošemetností situace vychovatele vyrovnat. Bez návratu je kořenům se bude krize výchovy nutně prohlubovat. Tuto poněkud ošuntělou a v obecnosti znevýznamnělou poučku Bláha svými eseji naplňuje specifickým obsahem, jenž znovu oživuje a legitimizuje její platnost. V tom lze koneckonců nalézt opravdový „přínos“.

Rukopis doporučuji k publikaci po zvážení, zda by nebylo vhodné doplnit jej obecnější a metodu osvětlující předmluvou.

Neratovice, 30. 9. 2015. Jakub Chavalka