Podobné tituly

Anžto už mám několikero podobných knih za sebou, tušil jsem, že to nebude snadné čtení, a tak nějak ji podvědomě stále odsouval. Hlavní postavou je Franz Stangl, vedoucí vyhlazovacího tábora v Treblince. Po tomto úvodu je asi zřejmé, kterým směrem budou mířit další řádky.

Autorka se setkává se Stanglem ve vězení po jeho odsouzení na počátku 70. let a osou knihy je rozhovor s ním. Na to navazují další například s jeho ženou, spolupracovníky z tábora (pokud přežili) a dalšími. Stejně jako pokusy o objasnění tvrzení, jež v rozhovorech zaznívají. Stangla poznáváme de facto od mládí až do smrti, neboť záhy po rozhovoru zemřel. Často ale vidíme rozdílné odpovědi na totožné věci od různých lidí. Lidé si zjevně pamatují spíše to, čím si přáli být, než to čím opravdu byli.

V knize ale najdeme mnohem více. Je zde pojednáno mimo jiné i o přístupu světových velmocí k vyhlazování a nemalou část knihy tvoří i postoje církve, předně pak jeho hlavního představitele, papeže Pia XII. Vzhledem k tomu, že Stangl se zúčastnil již programu euthanasie na počátku války, potom velel jednomu z nejhorších táborů, pochopitelně je zde mnoho sugestivních vzpomínek, při kterých se člověku sevře srdce.

Závěr knihy patří útěku (de facto spíše odchodu) Stangla z poválečného vězení (zajateckého tábora) a jeho cestě přes Vatikán a Afriku až do Brazílie, kde - i jak on sám přiznává - spokojeně žil dalších 20 let. Je smutné číst poměrně jasně podložené zmínky o tom, jak pracovala církev nejen během války, ale též záhy po ní, kdy sice pomohla mnoha lidem, ale její obraz velmi silně kalí nedůrazné postoje proti holocaustu, přičemž autorka dokazuje, že o něm Papež věděl. Stejnou temnou skvrnou je několik desítek uprchlých vysoce postavených příslušníků SS, kteří využili, či spíše zneužili tzv. Vatikánskou cestu. Autorka věnuje hodně úsilí na dopátrání se pravdy ohledně toho, kdo kolik mohl vědět. Výsledek je sice trochu zamlžený, nicméně jeho kontury nesvědčí o příjemné pravdě. Je též paradoxní, že člověk, který velel takovému místu, byl světu vlastně neznámý, a tak se neskrýval ani na útěku, ani posléze v Brazílii.

Byl jsem v Osvětimi, kde jsou z vyhlazovací části zbytky. Z Treblinky nezbylo nic. Z cirka 1 000 000 lidí co tam bylo umučeno, přežilo asi 90. Spolu s dalšími vyhlazovacími tábory se jedná v moderních dějinách o posunutí hranic pekla. Žádná nucená práce, žádné selekce, povětšinou do dvou hodin od příjezdu smrt. Ženy, děti, všichni. Nikdo nemůže říci, že má rád lidi a nepodívat se přitom této pravdě do očí. Byť je to samozřejmě naprosto mezní záležitost a doufejme nikdy nezopakovatelná, existovala. Fungovali tam lidé. Lidé jako Franz Stangl. Byl to člověk, stejně jako statisíce těch, kteří v jeho táboře i jiných zahynuli. Myslím, že je nutné tyto lidi znát. Pokusit se poznat kde došlo k bodu zlomu, jak mohli takovou situaci dokázat zvládnout. Jakou roli hrálo okolí, rodina etc. Snad v tom najít varování, či ponaučení. Závěrem lze říci, že je velmi těžké to oddělovat, ale jedná se o dobrou knihu o hrůzyplné epoše lidských dějin. Právě proto je ale třeba takové číst.